Nespěcháme. Dnes dojdeme tak jako tak a spontánně necháváme závěr dne na osudu. V sedm vstaneme a za hodinku už šlapeme. Ač to tak nejprve nevypadalo, i dnes ráno je mráz, který se za pár hodin přehoupne ve “třicet na slunci”, kraťasy a triko. Kdyby mi někdo před pár dny tvrdil, že dokončíme trail oblečeni …
Den stošedesátý první aneb den poslední Pokračovat ve čtení »
V noci opět mrzlo, což jsem si neuvědomila do té doby, než jsem se napila vody plné ledu. Opravdu mi mráz přijde natolik normální, že si ho ani nevšimnu? Připadám si jako ostřílený horský vlk, kterého téměř nic nerozhodí a zima už vůbec ne. Před sedmou vyrážíme, abychom se alespoň trochu zahřáli. V bear boxu …
Den stošedesátý aneb Mt. Whitney a nikdy víc…Nebo ne? Pokračovat ve čtení »
V noci mě několikrát probudí zima a ráno se vrací nepříjemné pocity promrznutí. Tohle mi opravdu chybět nebude. První dvě míle sestupujeme ještě dolů a čeká nás dalších osm vzhůru do čtyřtisícového Forrester passu. Letos v červnu byl tento pass obavou mnoha hikerů, a to díky obrovskému množství sněhu. Teď však není po sněhu ani …
Den stopadesátý devátý aneb Forrester pass a nohy do vánočky Pokračovat ve čtení »
Tradičně usínám po jedné hodině ranní, čemuž moje ráno zcela odpovídá. Nespěcháme a já musím dodělat resty, takže po sedmé ranní už ťukám do klávesnice. Autobus do Independence odjíždějící ve třičtvrtě na devět nemáme šanci stihnout, protože musíme dojít na poštu pokusit se zachránit naše poztrácené balíčky. Já si potřebuji koupit ještě jedny rukavice, protože …
Ačkoliv se nám včera podařilo seběhnout z Pinchot passu téměř až dolů, probudí se místo mě rampouch. Mám na sobě celý obsah svého batohu, což mi stejně moc nepomohlo. Jsem rozhodnutá koupit si ještě jedny rukavice, protože mít většinu dne omrzlé ruce mi na humoru nepřidává. Kanga rozumně nevstává a tak jí v půl sedmé …
Těsně poté, co jsem včera dopsala blog, začalo sněžit. Ráno nás přivítalo patnáct centimentrů prašanu, deset pod nulou, zmrzlý stan a díky kondenzaci také mokré spacáky. Ideální začátek dne, ve kterém máme přejít Mather pass i Pinchot pass, proskotačit se do výškových čtyř tisíc metrů, následně klesnout o více než kilometr níže a celé si …
Den stopadesátý šestý aneb zachumelení vyšperkované dvěma passy Pokračovat ve čtení »
Neměli jsme nařízeného budíka, ale ve třičtvrtě na šest jsem vzhůru. Vstávám a potmě jdu nabrat vodu. Po cestě k potoku svítí hvězdy a je jasno. Než během pár minut natočím vodu, celá obloha se nebezpečně zatáhla. Mraky sviští nebeskou rychlostí a tak i my se bou hýbneme. V sedm vyrážíme a pokoušíme se rozchodit …
Vstáváme s překrásným výhledem a dobrou náladou. To, že jdeme ve třech svědčí nám všem. nepamatuji si, že by v našem týmu nebyla pozitivní nálada a není to tím, jak snadno všechny nepříjemnosti zapomínám. Ve čtvrt na osm už sestoupáváme dolů směrem k Muir trail ranch. Máme to téměř při cestě a tak se tam …
Nehledě na to, že vstaneme jako první, odcházíme ráno jako poslední. Před začátkem posledního týdne naší cesty jsme se tím alespoň přestali nervovat a se svými nepříliš rychlými rány se smířili. Vstaneme, vařím kávu, oba jdeme kopat jamku a pak záhadně začne čas pracovat proti nám. Ostatní nasazují batohy a my snídáme. Říkám si však, …
Den stopadesátý třetí aneb Pacific Czech trail a Selden Pass Pokračovat ve čtení »
V šest budík neúprosně oznamuje, že je čas vylézt ze spacáků. Neskáču radostí, protože jsem opět v noci nemohla spát, ale pomalu se vysoukávám ven a je mi překvapivě dobře. Ranní kolečko už máme nacvičené v tom stylu, že se nesnažíme vyrážet v sedm. Po půl osmé šlapeme a já využívám signálu a volám domů. …
Den stopadesátý druhý aneb slibované koupání v jezeře Pokračovat ve čtení »
Má civilizační nespavost se opět projevila a tak po několika hodinách spánku cítím lehké pnutí. Po sedmé vstává i Jirka s Kangou a jdeme na snídani, kde nejsou příliš vybavení na problematické strávníky. Kávu však mají a my od rána přemítáme, zda si nedat v Mammoth lakes volný den. Máme pŕed sebou plno poviností jako …
Výjmečně se neprobudíme zimou, ale úplně zadušeni prachem a pískem, který nám díky větru do stanu přes noc nalétal. Alespoň máme nějakou změnu, říkám si, když celý den vysmrkávám černé kameny s krví. Před půl sedmou už šlapeme, abychom v půl deváté byli u jezera Thousands lake, kde máme sraz se šéfovou Kangy a její …
Den stopadesátý aneb návštěva z reálného světa a Mammoth lakes Pokračovat ve čtení »
Po noci vyplněné hororovými zvuky z nedalekého stanu si dopřejeme nevídaný luxus. Vstáváme až ve čtvrt na osm. Balíme, Kanga jde napřed na snídani do místního grilu. My si ji, vyškolení nepěkným snídaňovým zážitkem z Kennedy Meadows, raději děláme z vlastních zásob. V půl desáté se scházíme před obchodem, kde nahlas přemítáme nad našimi možnostmi …
Den stočtyřicátý devátý aneb „I’ll just do the horns“ Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme zmrzlí nejen my, ale i stan. Spala jsem v několika ponožkách, legínách, kalhotech do deště, tričku, mikině, péřovce, kukle a čepici, měli jsme propnutý spacák a BYLA mi zima. Mrazivé probuzení nám zpříjemní nejen kafe, ale i několik srnek, které přijdou posnídat naše čůranky ze včera a nebojí se přijít na metr daleko. …
Den stočtyřicátý osmý aneb lyžování bez sněhu Pokračovat ve čtení »
Všichni vypadáme ráno obdobně, zmrzle a nevyspale. Díky vysoké kondenzaci máme mokré spacáky a a mně se ozývají v minulosti omrzlé prsty na rukou. První půl hodinu cesty skuhrám, protože nemůžu držet hole a mám pocit, jako by mi přes prsty někdo bušil kladivem. Pomáhá mi Jirka, který si se mnou vymění rukavice a vezme …
Den stočtyřicátý sedmý aneb příběh o tom, jak se chodí kopce bez nohou Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme sice zmrzlí, ale živí a relativně v pohodě. Shodujeme se, že včerejší odpoledne sice bylo dobrodružné a jsme rádi, že jsme v Kennedy Medows nezůstali, ale že stačilo. Před půl osmou vyrážíme všichni tři společně vstříc naplánovaným čtyřiadvaceti mílím. Já standartně v péřovce, kterou svlékám až po půl hodině ostré chůze. Dnešní den …
Den stočtyřicátý šestý aneb záblesk naděje a další bouřka Pokračovat ve čtení »
Ráno sotva posbírám síly na to vysoukat se ze spacáku. Večer mi byla tak hrozná zima, že jsem se klepala i v péřovce a nemohla se zahřát. Zmrzlí sníme poslední tortillu a po v půl osmé vyrážíme pět mil vzhůru. Ještě se stihneme pohádat na téma, proč nám to ráno tak dlouho trvá. Máme toho …
Ráno se vzbudíme v mokrých spacácích a ve stanu je zevnitř zamrzlá vrstva ledu. Zima nám v noci nebyla a já jsem opravdu ráda, že jsem si přes počáteční nejistotu koupila nejteplejší možnou variantu spacáku, který byl dostupný, i přes zrazování svého okolí, že mi bude horko. Nu, není. Je dost stupňů pod nulou, což …
Den stočtyřicátý čtvrtý aneb vysokohorská expedice nebo letní procházka? Pokračovat ve čtení »
V noci jsme se opakovaně budili a drželi stan. Kanze dokonce dvakrát spadl a musela ho jít znovu stavět. Při budíčku v šest ráno podle toho také všichni vypadáme. Připomínám jako zombie a moje pohyby mají do lehkosti pantera opravdu daleko. Můžeme jít buď dvacet dva nebo dvacet pět mil a tak nějak všichni tušíme …
Den stočtyřicátý druhý aneb vítr, který nás skoro odfouknul Pokračovat ve čtení »
Naše radost ze samostatného pokoje netrvala dlouho. Vzhledem k plné kapacitě a víkendu k nám byl nastěhovát jeden starší frantík. Což o to, byl milý, anglicky uměl asi jako já francouzsky a tak jsme se vyhnuli zbytečné konverzaci o ničem. Ale…Strašně, ale strašně chrápal a tak se nikdo z nás, kromě něj, nevyspal. Krvavé oči …
Den stočtyřicátý první aneb intoxikace vitamíny a Jirkova palačinková výzva Pokračovat ve čtení »
Budík dnes zamrzl a tak vstáváme až ve čtvrt na sedm. Předpověď hlásí sněhové bouře, ale modrá obloha tomu moc nenapovídá. V každém případě by bylo nejlepší ujít co nejvíc mil v co nejkratším časovém úseku, tedy jako každý den. Tento plán nám ztěžují nejen velké kopce a zima, ale především velký vítr, který postupem …
Den stočtyřicátý třetí aneb vichřice, sněhová bouře a vánoční překvapení Pokračovat ve čtení »
Ráno je jedním slovem dechberoucí. Teplota je kolem nuly, ale východ slunce a okolní prostředí nám otevře ústa. Máme dnes před sebou jen osmnáct mil a jsme domluveni, že si cestu chceme hlavně užít. Jsme okouzleni okolní krásou, ale to ještě netušíme, co nás čeká. Jako první výstup do Donner passu, který nám rychle ukáže, …
V noci mě nemile překvapil mráz. Nejenže když jsem šla na malou, skoro jsem zmrzla, ale dokonce i oblečené v péřovce jsem ve spacáku klepala zimu. Jirka na tom nebyl o moc lépe, a to má daleko slabší spacák i bundu. Ráno nás přivítala jinovatka a já velmi rychle změnila své plány, že Sierru zvládnu …
Den stotřicátý devátý aneb maraton s excelentní koncovkou Pokračovat ve čtení »
Ráno se nemůžu probrat a když se přece jen po šesté hodině vysoukám ven ze spacáku, je jasné, že mám trochu problém. To, že se o mě v dolních partiích pokouší nepříjmená infekce, vím už pár dní. Bohužel poslední lékárna je nějakých dvě stě mil za námi a když jsem byla v její blízkosti, žádné …
Den stotřicátý osmý aneb rychlý výlet do lékárny a hra mysli Pokračovat ve čtení »
Ráno nás překvapí teplota kolem nuly. Snad nám nepřemrzly filtry, ale jinovatka není, tak by to mělo být v pohodě. Přemrzly telefony a já začínám přemýšlet, že před Sierrou přece jen pošlu ipad napřed. Máme dnes v plánu třiadvacet mil a již od rána je vše zalité sluncem. Jen co vystoupáme na první kopec, otevřou …
Den stotřicátý sedmý aneb večerní soirée před umývárnou Pokračovat ve čtení »
Ráno se vzbudím v půl osmé a přes pozdní večerku se cítím docela dobře. Potřebujeme přebalit všechno jídlo, ještě nějaké rozdat a hlavně vymyslet, co s naší novou lahví, která podle všech zpráv čeká na zdejší poště. My však do zítra čekat nemůžeme a tak přemýšlíme, co s tím. Vykašlat se na to by bylo …
Den stotřicátý šestý aneb “you can rest when you die” Pokračovat ve čtení »
Ráno je již klasicky chladné. Snídáme ve stanu, což je dobrý nápad jen z poloviny. Je tu tepleji, ale také se odtud hůře odchází a člověk se snadno “zamrcasí.” Snažíme se vše zrychlit, když v tom vlétne do stanu vosa. Jirka, naprosto pochopitelně, díky své tři dny nateklé noze po minulém žihadlu, začne máchat zběsile …
Den stotřicátý čtvrtý aneb nemáchej těma rukama, jen jí rozčílíš Pokračovat ve čtení »
V noci mě vzbudí nutkání si odskočit, Než se stačím zvednout, slyším divné zvuky. Puma. Tedy alespoň si to myslím. Zvažuji své možnosti a při rozepínání stanu stejně Jirku vzbudím, protože rozbitý zip je na jeho straně a tak jdeme ven oba. Pumu nevidím, ale místo ní pozoruji nádhernu mléčnou dráhu na obloze. Noc je …
Den stotřicátý pátý aneb “timing is everything” a Sierra city Pokračovat ve čtení »
Ráno za východu slunce je jedno z těch, které si budu pamatovat. Jedinou nevýhodou je, že se nám nikam nechce. Po osmé se přece jen vyhrabeme a s Kangou, která je jako vždy rychlejší, se domluvíme na oběd u řeky. Dopoledních deset mil, jako téměř každý den, uteče poměrně rychle. Únava na mě padá až …
Den stotřicátý třetí aneb polední koupání, pár kapek a kopec bez konce Pokračovat ve čtení »
Ráno jsme si po včerejším výkonu přispali a než se vymrcasíme je devět. Nikam extrémně nepospícháme a já se nemůžu moc hýbat. Z ničeho nic mě začala bolet bedra. Ona vlastně nebolí, jen tuhnou okolo druhého a třetího obratle. Nemohu se zaklonit a otočit. Já vím, “Tak se nezakláněj a otáčej se celej”, ale je …
Den stotřicátý druhý aneb jak jsem šlápla na hada, Quincy a bolavá záda Pokračovat ve čtení »
Ráno se nikomu nechce ze stanu. Fouká, je zima a výjimečně máme signál, což znamená, že můžeme vyřídit alespoň pár povinností, jako například objednat další prasklou láhev na vodu. V osm vyrážíme a máme před sebou dvacet šest mil. Jde se krásně, není příliš vedro a příjemně pofukuje vítr. Krajina je mírná s občasnými skálami …
Den stotřicátý první aneb kde je skutečně bezpečno a večerní procházka Pokračovat ve čtení »
V noci se vzbudím ze snu, ve kterém jsem chytila obrovskou rybu. Měla na obou koncích těla ještě větší hlavu s velikými zuby. Když jsem jí držela, musela jsem dávat pozor na oba její konce, aby mě nepokousaly. Nevím, co to znamená, ale potřebovala jsem v půl druhé ráno tuto šokující informaci sdělit Jirkovi včetně …
Den stotřicátý aneb realitu si tvoříme každý sám Pokračovat ve čtení »
Ani ráno nám není o moc lépe. Nedělám si iluze, že po vynechání mléka, které je skoro ve všem to bude hned lepší, ale upřímně doufám, že brzo. Nechci si ani představit jít zbývající část trailu v tomhle stavu. Faktem je, že než se vnitřek těla vyčistí, bude to asi chvíli trvat a je úplně …
Ráno jsem díky zimě úplně tuhá a nemůžu se probrat. Jirka na tom není o moc lépe. Celou noc foukal silný vítr, který mne společně s bolestí břicha budil. Oblékáme péřovky a balíme. Ideální příprava na den, kdy za pár hodin bude pětatřicet ve stínu. Máme před sebou jen osmnáct mil, kvůli povinnému bear canisteru …
Den stodvacátý osmý aneb Old station a vyřešení záhady Pokračovat ve čtení »
Ráno si připadám jako všechno možné, jen ne odpočinutě. Je mi jasné, že se poslední dobou dost opakuji, ale mám pocit, že mi tělo dává dost jasně najevo “pěkně jsme se prošli, ale stačí. Co si pro změnu na chvíli sundat ten batoh, v klidu si zacvičit a pár dní nikam nejít?” Vlastně mu rozumím, …
Den stodvacátý sedmý aneb krávy kam se podíváš a večerní překvapení Pokračovat ve čtení »
Dnes je před námi krátký den. Ráno kousek k vodopádům, které leží jen necelou míli od trailu a ke kterým se už týden těším. Úmornému vedro, které zde panuje, již několik dní, by umořilo i největšího teplomilce, jakým bezpochyby jsem. Až se dostatečně pokocháme, máme to jen osm mil k silnici, ze které pojedeme do …
Dnešní ráno začalo už včerejším večerem, kdy se jednomu z nás po napsání blogu podařilo vylít vařič plný čaje do stanu, respektive do mého spacáku a věcí. Místo abychom se dohadovali, kdo za to může jsme okamžitě svorně odvraceli následky katastrofy, což považuji za jeden z přížnivých účinků trailu. Neřešit hovadiny ale konat jako tým. …
Vstáváme v půl šesté bez snídaně, protože nemáme vodu. Nic však nenasvědčuje tomu, že by měl dnešek být nepříjemný více než obvykle. Vyrážíme ještě za šera a s vidinou blížící se kávy a snídaně kopec docela vyběhneme. U vody se nedá nikde posadit a tak neseme do dalšího kopce litr navíc a téměř na vrcholu …
Den stodvacátý čtvrtý aneb highway to hell Pokračovat ve čtení »
Ráno si přispíme do šesti a před osmou po snídani už šlapeme. Naivně jsem si myslela, že zbývajících šest mil do Dunsmuir budou po rovině. Svou naivní domněnku pochopím po třetím kopci. Síťka přes hlavu je opět mým nejlepším přítelem proti všudy přítomným minikomárům. Už nenadávám ani v duchu. Člověk si postupem času zvykne skoro …
Den stodvacátý třetí aneb Dunsmuir a jeho velmi plodné odpoledne Pokračovat ve čtení »
V noci mne třikrát vzbudily podivné zvuky praskajících větví a dusotu kolem stanu. Uklidňovala jsem se tím, že to jsou jistě jen lidi, kteří chodí okolo, protože jsme výjimečně nepověsili jídlo. Nebylo kam. Ráno jsem při cestě na toaletu objevila mnoho tlapek různých tvarů a velikostí, ale k nám do stanu na návštěvu nikdo nepřišel, …
Den stodvacátý druhý aneb i v Kalifornii umíme třicet mil Pokračovat ve čtení »
Ráno vstáváme ještě za tmy odhodlaní do hodiny vyrazit. Téměř se náš záměr podařil, kdyby nevstaly i holky a my se v poloze vsedě u stolu nezapovídali, takže do prvního kopce šlapeme pár minut po sedmé. K snídani jsem měla broskev a vláčet jí dva dny v batohu určitě stálo za to. Jak jsme se …
Den stodvacátý první aneb vedro, přivolaná trail magic a večerní očista Pokračovat ve čtení »
Vzhledem k nočnímu dešti a s ním spojené zimě se nám vstává poněkud ztuha. Jakoby i Severní Kalifornie nám chtěla ukázat, že také umí teplotní skoky o třicet stupňů a nedostaneme nic zadarmo. Vyrážíme zmrzlí, v kulichu a nabití z města je již tradičně to tam. Čeká nás dnes dvacetšest mil, čemuž momentální forma příliš …
Den stodvacátý aneb Trinity wilderness a po medvědech ani stopa Pokračovat ve čtení »
Můj ranní plán vstát v šest, cvičit a brzy vyjít nevyšel. Jak by mohl, když spát jsme šli po desáté a vzbudila jsem se ve čtvrt na osm. Dřív by mi to bylo líto, ale dnes vím, že je lepší se vyspat. Trail měl zjevně alespoň nějaký význam. Na piknikovém stolku, vedle kterého máme postavený …
Den stodevatenáctý aneb John the driver a odpoledne na růžovém obláčku Pokračovat ve čtení »
Dnešní ráno je podstatně lepší. I přesto, že jsem se v jednu ráno vzbudila horkem a vehementně rozepínala, k Jirkovu velkému nadšení, stan s konstatováním, že se “peču”, poprvé po několika týdnech se cítím docela dobře. Snídáme na kamenech s výhledem na vycházející slunce a máme pocit, že vše je zase na svém místě. Jsem opravdu …
Den stoosmnáctý aneb pohodové dopoledne, báječná Etna a překvapení v hikerboxu Pokračovat ve čtení »
Dnešní titulek je s nadsázkou ještě víc než obvykle. O rekordy se ani nesnažíme a po aférce s Giardií jsme rádi, že jsme rádi. Nicméně jsme si říkali, že bychom mohli najet na standardních pětadvaceti mil denně. No… A dnešek nám ukázal, že tak jednoduché to nebude. Ráno nepřipomínámsvěží vánek ani omylem. Vzhledem k mému …
Ráno se mi po dlouhé době vstává trochu lépe. Po návštěvé koupelny musím konstatovat, že úplně dobře mi pořád není, ale srovnání s minulými dvěma týdny je jako nebe a dudy. Úplně jsem zapomněla, jaký luxus je to se moci po ránu vysprchovat. Vůbec nevadí, že koupelna je ve stavu, kde bych doma nemyla ani psa …
Den stošestnáctý aneb palačinky, mediální bludy a sedmnáct mil do kopce Pokračovat ve čtení »
Vstáváme společně s Cloud reader, která večer ještě dorazila na místo, kde jsme stanovali. Bezvadná slečna z Rakouska, kterou jsme potkali už v poušti a až do Kennedy Meadows se s ní míjeli. Strávili jsme příjemný večer a bylo osvěžující potkat opět někoho normálního kdo nehoní míle ani ego. Zjistili jsme, že trail malou osadu …
Den stopatnáctý aneb Seiad Valley a čistá rasa Pokračovat ve čtení »
Budík zazvonil v půl šesté a veselý začátek to věru nebyl. Nebýt Jirky, který se začal hýbat, ani bych nevěděla, že se něco děje. Stále nejsem ve své kůži a nejsem si jistá, že vůbec vstanu. Po deseti minutách, kdy se snažím sbalit si věci mě zima probere. Připadá mi, že jsem strávila noc na …
Den stočtrnáctý aneb jak Tchoř a Špekoun šli spolu lesem Pokračovat ve čtení »
Při zazvonění budíku si připadám všelijak, jen ne jako někdo, kdo strávil dva dny ve městě. Cítím se jako po pětatřiceti mílích a Jirka na tom není o nic lépe. Je pravda, že oba dni nelze ani přinejlepším nazvat odpočinkovými. První den strávený telefonáty a po doktorech a druhý osmi mílemi našlapanými ve městě při …
Ráno se probudím v osm a je mi trochu lépe. Břicho se sice ještě ozývá, ale ve srovnání s předchozími dny je to mnohem lepší. Jdeme na snídani a plánujeme, které z povinností vyřídíme nejdřív. Vezmeme to od našemu ubytování nejvzdálenější položky, což je výměna mých ponožek. Darn Tough je společnost s doživotní zárukou svého …
Ráno se vzbudím s bolestí břicha a je zřejmé, že na hrdinství nebude prostor. Příští návštěva civilizace je možná za dalších sto třicet mil a doktor tam není. Volám do české pojišťovny a zjišťuji možnosti, které jsem tak nějak tušila. Zaplatíme všechno v hotovosti a zpětně, tzn. až po našem návratu nám pojišťovna částku proplatí. …
Ráno vstáváme ještě za tmy. Potřebujeme dojít co nejdříve k silnici a dojet do Ashlandu. Už několik dní je mi špatně, bolí mě břicho nejen po jídle a celkově se necítím ve své kůži. Přičítám to tomu, že dvacet mi už bylo a třicet taky, ale přesto se mi to nezdá. Ano, chodíme každý den …
Den stodesátý aneb vosa zabiják a potkali se v Ashlandu Pokračovat ve čtení »
V půl páté ráno mě vzbudí plný močový měchýř a intenzivní klapot dešťových kapek o stan. Pokusím se najít všechny své končetiny, které mi dávají jasně najevo, že pokud někde v těle existuje energie, uvnitř nohou to rozhodně není a jdu ven. Rychle vykonám, co je třeba a zalezu zpět do stanu s tím, že …
Den stodevátý aneb světlo na konci tunelu (pozn. pro Jirku “OLÉ”) Pokračovat ve čtení »
Vstáváme v šest a před osmou vyrážíme. Po delší době spaní s rozepnutým spacákem mi byla v noci zima. Taková, že mě dvakrát vzbudila a donutila mě se obléknout a vzít si čepici. Ráno probíhá ve znamení péřovky a rukavic. Přesto oba máme lepší náladu a vypadá to, že by chodící minikrize mohla být překonána. …
Den stosedmý aneb kroupy, blesky, déšť a test odolnosti Pokračovat ve čtení »
Ráno nás probudí hřmění a blesky tak silné, že rozsvěcují stan jako vánoční stromeček. Podívám se na hodinky a zjistím, že je čtvrt na pět. V pět jsme chtěli vstávat a do šesti vyrazit. Strašně, ale strašně moc se mi chce na malou, ale v téhle průtrži to snad vydržím. Jirka je na tom dost …
Den stoosmý aneb jednou je dost, dvakrát moc a třikrát za hranou snesitelnosti Pokračovat ve čtení »
Sama od sebe se vzbudím před pátou ranní. Zimou. V noci se neuvěřitelně ochladilo a nasazuji čepici. Budík v půl šesté se marně snažím ignorovat. Včera jsme nemohli usnout, protože kolem stanu bzučeli komáři takovým stylem, že jsem byla přesvědčená o tom, že se nám prokoušou do stanu. Mnohem horší zvuk než třeba vlak projíždějící …
Den sto šestý aneb Crater lake a malé zamyšlení Pokračovat ve čtení »
Zvukové oznámení hlásící pět hodin ráno jsem se snažila chvíli ignorovat. Mé čerstvosti určitě nepomohlo to, že jsem šla spát opět v deset. Snad se dnes konečně poučím, i když začínám psát tyto řádky a je bez pár minut devět večer. Venku bzučí mnohosetčlenný orchestr a jsem si naprosto jistá, že tohle bude jediná věc, …
Den sto pátý aneb jak si to udělat hezký Pokračovat ve čtení »
Úvodem se vrátím k včerejšímu dni. Poté, co jsme celí natěšení přišli k restauraci, já na velkou kávu a Jirka na palačinky, jsme si přečetli velký nápis, že do pozítří zůstáva z rodinných důvodů zavřeno. Bylo mi divné, že vidím všechny ostatní hikery sedět u stolu a používat vlastní vařiče. Co se dá dělat. Naštěstí …
Den stočtvrtý aneb zpět ke strojům a několik milých setkání Pokračovat ve čtení »
Ráno se budím chvíli po šesté, nehledě na to, že dnes nemusím. Vedle mě Jirka spokojeně odfukuje a já tak využívám času a dopisuji články a ostatní resty. Nohy jakoby cítily, že ráno nikam nejdeme a bolí jako čert. Dneska si alespoň konečně pořadně zacvičím. Denní praxi sestávající se z šesti pozdravů, předklonu, záklonu, twistu …
Den sto třetí aneb není všechno zlato, co se třpytí Pokračovat ve čtení »
Ráno v šest vstáváme již za hlasitého bzučení zvenčí. Nemusím ani popisovat, jak moc se nám chce obléct si síťovaný oblek a jít ven. Stovky natěšených upírů nás bodají i přes síťovinu, a tak se pro jistotu ještě nastříkáme repelentem. Jediný, který opravdu funguje je DEET. Má však tu nevýhodu, že díky svému stoprocentně chemickému …
Den sto druhý aneb otrava a klony útočí Pokračovat ve čtení »
Abychom odpočinkový den dovedli témeř k dokonalosti, vypínáme budík. Chvíli po šesté se stejně vzbudíme a cítíme se oba lépe. Je vtipné, že den, kdy ujdeme dvacetšest mil po lávových kamenech a následující ráno vstávám v šest považuji za vcelku relaxační. Po čase se vnímání vzdáleností a zátěže opravdu mění. V klidu snídáme a v …
Den stý aneb bitva, která nejde vyhrát Pokračovat ve čtení »
Budík jsme již včera rozumně přesunuli na šestou ráno. Chtěli bychom se sice co nejvíce přiblížit do Shelter cove, ale ne za každou cenu. Nohy se zdají být lepší, ale možná je to díky brufenu, který jsem si na noc vzala. Domluvíme se, že dnešní ráno nebude ve stylu tyčinka a běžíme, protože ani jeden …
Den stoprvní aneb maraton, který nebyl Pokračovat ve čtení »
Budík zvoní v půl šesté. Vzhledem k tomu, že jsem šla spát v jedenáct, a to jsem stejně nestihla udělat vše, co jsem chtěla, nevstávám radostným vyskotačením ze spacáku. Chce se mi umřít. Ani překrásný opar vznášející se nad jezerem a barvy východu slunce mě neproberou z letargie. Všichni ostatní na pláži ještě spí a …
Den devadesátý devátý aneb únava materiálu a krize v lávových polích Pokračovat ve čtení »
V pět opět vstáváme, situace je stále neutěšená a navíc máme úplně mokrý stan a spacáky. Kolem nás je spousta stop, které nám naše noční návštěvnice zanechaly na památku. Namísto spěchu a nervů se v klidu balíme, já se protáhnu, protože se už jen horko těžko stavím na nohy a v sedm vyrážíme. Do Youth …
Den devadesátý osmý aneb jednou jsi nahoře, jednou dole Pokračovat ve čtení »
Den začíná klasicky v pět, na což si stále nemůžu zvyknout. Když jsem se nenaučila vstávat s úsměvem ve čtyři ráno v Indii, tuším, že ani tady se mi to nepovede. Nohy bolí čím dál víc, což beru jako znamení to nervat. Je zajímavé, že svaly mě tu ještě nebolely, ale kosti od kotníků dolů …
Den devadesátý sedmý aneb “prach a špína Oregonu” a srnky ve stanu Pokračovat ve čtení »
Budík v pět nekompromisně odhalil neštěstí, které se přes noc událo. Někdo nám ukradl nohy! Od kotníků dolů nám místo nic implementoval cosi na způsob gumy s nervy tak citlivými, že bylo téměř nemožné se na tyto pahýly jen postavit. Co budeme dělat? Zvažujeme naše možnosti a ta jediná proveditelná je sebrat se a jít …
Den devadesátý šestý aneb jak jsme byli uneseni trail magic Pokračovat ve čtení »
V pět nekompromisně zvoní budík a my ještě nekopromisněji vstáváme. Za hodinku a kousek se zvládneme probrat, nasnídat a já díky signálu i zavolat domů. Pak už nasazujeme batohy a běžíme. Trail je přívětivý, široký a vede téměř po rovině s občasným kopečkem, který se však po měsíci ve Washingtonu zdá být jako rovina. Dnes …
Den devadesátý pátý aneb jdeme do sebe a sendviče uprostřed lesa Pokračovat ve čtení »
Budík zvoní v pět, což je s ohledem na to, že jsem šla spát v půl jedenácté večer poněkud nemilé. Nedá se svítit a tak než stihnu opět usnout vstávám a pokouším se nelitovat se. Snídáme tyčinku při balení stanu a chvíli po šesté vyrážíme. Ty ranní starty ještě musíme doladit, ale nejsem si jistá, …
Den devadesátý čtvrtý aneb kdo řekl, že v Oregonu nejsou kopce děsně kecal Pokračovat ve čtení »
Ráno máme celý les jen pro sebe a po snídani ve stanu, který jako jediný zaručí, že sníme jídlo dřív, než komáři nás, vyrážíme. Máme velké oči, co se mílí týče a už od rána jsou nám házeny klacky pod nohy. Tedy spíš kameny. Tu je krásná houba, kterou musím obdivovat, tu výhled na hory, …
Den devadesátý třetí aneb raci, magic Mike a hojnost Pokračovat ve čtení »
Ráno se v šest vzbudím a mám pocit, že se ani nepostavím. Nohy jsou v pořádku, ale spodní břicho. Dámy mě jistě pochopí. Odplazím se do sto metrů vzdálené koupelny, kde se marně stažím vzchopit, abych se ještě v horším stavu dopravila zpět do stanu. Tohle bez brufenu nepůjde a modlím se, aby křeče rychle …
Den devadesátý druhý aneb krátký start další etapy Pokračovat ve čtení »
V půl šesté ráno otevřu oči, nechám Jirku spát a přinutím se dopsat blog. Nohy si to bohužel nerozmyslely a jen jejich uvědomění mě bolí jako čert, a to jsem se na ně ani nepostavila. Do Cascade Locks, meštečka na hranici Washingtonu a Oregonu, je to jen šest mil z kopce s občasným protikopečkem a …
Den devadesátý první aneb Washington za námi a nostalgie na Bridge of Gods Pokračovat ve čtení »
Vstávame v šest a já si připadám, na naše washingtonské poměry, jako ranní ptáče. Spaní v místě jako z pohádek z mechu a kapradí pomohlo, protože mě poprvé po dlouhé době nebolí záda. Mám na nich však jiný dárek způsobený devadesáti dny s batohem. Nevím proč až teď, ale udělaly se mi odřeniny na hrbolcích …
Ráno mě ti, kteří měli před devátou večerní půlnoc vzbudili již po páté a když se o hodinu později vysoukám ze stanu, není tu, kromě jednoho staršího pána, nikdo. Okamžitě se na mě slétnou všichni komáři a než stihnu sundat jídlo ze stromu všechno mě svědí. Nemusím asi dodávat, že v jít na toaletu je …
Den osmdesát devět aneb když poušť přijde na návštěvu do lesa Pokračovat ve čtení »
V půl sedmé mě vzbudí zvuk pračky. Hikeři, které jsme včera vyhnali z našeho apartmánu se ještě před otevírací dobou záhadně dostali dovnitř a znovu nacpali svůj majetek do pračky. Vstávám a uklidňuji se, že díky brzkému budíčku toho alespoň hodně stihneme. Jirka opraví mojí zlomenou hůlku, já dopíšu resty a zařídíme materiál na opravu …
Den osmdesátý osmý aneb lepší zapomenuté triko než hlava Pokračovat ve čtení »
Dnešní budík byl nemilosrdně nastavený na půl pátou. Musíme doběhnout včerejší odkrojené tři míle, abychom stihli ranní svoz hikerů do města, který zajišťují místní dobrovolníci. Spala jsem necelých pět hodin. Nejprve mi nedala spát včerejší eskapáda se nepříjemnou zprávou z domova a potom zima. Ráno mám proto pocit, že tu místo mě leží někdo jiný. …
V noci se přes to, že jsem plně oblečená vzbudím zimou a propnu si s polospícím Jirkou spacák. Konečně se přestanu klepat a ještě usnu. Ráno odpovídá nočnímu dobrodružství. Mám pocit, že mi někdo zlámal všechny kosti a Jirka na tom není o moc lépe. Vím, že se zápisky za poslední měsíc pravidelně opakují, ale …
Den osmdesátý šestý aneb teplotní šok a uhoněné míle Pokračovat ve čtení »
V noci toho ani jeden z nás moc nenaspal. Vichřice a poryvy dešťě nás střídavě budili a já poprvé na trailu měla strach, že nám odletí stan a my s ním. Ráno je stále hnusně, zima a mlha, ale alespoň už neprší a tak po osmé vyrážíme dál s tím, že to nějak zvládneme. Ještě …
Den osmdesátý pátý aneb vyhodit vše nepotřebné a zlomená hůlka Pokračovat ve čtení »
Ráno se díky nočnímu větru a dešti budím chvíli po sedmé. Vylezeme ze stanu, abychom zjistili, že všichni ostatní již odešli. Večer tady stály čtyři stany, po kterých teď není ani vidu ani slechu. Náš harmonogram má své výhody. I přesto, že nejsme na trailu sami, když přijdeme večer do místa na stanování a nějaké …
Den osmdesátý čtvrtý aneb den, kdy nám příroda ukázala, kdo je tady pánem Pokračovat ve čtení »
Ráno vstaneme v rozumném čase. Pro jistotu si hned uděláme vločky a vyrazíme vstříc posledním dvanácti mílím, které nám do White passu zbývají. Poslední úsek před civilizací je vždy nejzrádnější, protože člověk už tam skoro je a každá míle pocitově vydá za tři. Je příjemně teplo, což probudilo našeho zdejšího největšího nepřítele, proti kterému je …
Den osmdesátý třetí aneb K.O.M.A.R.I. a ledová sprcha Pokračovat ve čtení »
