Poučení ze včerejšího maratonu jsme si hned ráno řekli, že dnes bude vše jinak. Tedy v klidu si konečně ráno zacvičím, najíme se a potom pomalu pojedeme k nejbližší pláži a třeba se i vykoupeme. Budeme se vyhýbat davům, obchodům a dalším vysavačům radosti ze života…Plán jsme měli moc pěkný, ale…
Ranní praxe na nové, nestabilní a o to příjemnější podložce na spaní skutečně proběhla a zase jsem si uvědomila, že i když není kámen na kameni i jen pár pozdravů a vlastně jakýkoliv čas věnovaný vypnutí hlavy je k nezaplacení. Povzbuzení ranní pohodou jsme se vydali do Santa Moniky s tím, že si tam báječně odpočineme. Nějak nám nedošlo, že je jaro, takže střídání teplot +-10stupňů během třiceti minut je úplně normální. Do vody jsme strčili palec a asi po hodině nás davy hlučících američanů přestaly bavit..
Posilněná vitamínem D a jednou kávou (s tím že dobrou kávu si dám znova asi až v Praze jsem se zatím ještě nesmířila) jsem souhlasila, že dáme návštěvě REI obchodu ještě jednu šanci a pokusíme se pořídit dalších pár věcí. Co jsem měla dělat, když jako na potvoru jeden ze tří Reiů byl zrovna tam, kde jsme byli i my. Musím upřímně přiznat, že být tu sama, už by mě tam nikdo neviděl a PCT bych startovala s polovinou nutné výbavy a vírou v to nejlepší. Tímto děkuji svému partnerovi za to, že je v tomto ohledu tou rozumější a daleko trpělivější polovičkou.
Pod příslibem maximálně hodiny obětovaného času jsme dokoupili pár věcí a opět lehce frustrovaní dalším průvanem na kartě vyrazili k domovu. Na druhou stranu kdo může říct, že si sladil barvu čelovky s botama. Co na tom, že svítit s ní do tmy se bojím a představa, že jdu někam v noci ve mě vyvolává žaludeční nevolnost.
Ukonejšení dnešním vcelku pohodovým dnem jsme po osmé večer úspěšně přijeli domu. Přiznávám, byl to můj nápad, že když nám to dneska tak hezky jde, co kdybychom se ještě podívali na internet a objednali zbytek věcí, abychom už do obchodů nemuseli…Při jakékoliv možnosti vyhnout se nakupování jsem schopná docela slušné improvizace a rapidně se mi zvedá nálada. Co se však dělo v příštích čtyřech hodinách agonie raději nebudu popisovat. Střídali se okamžiky euforie, deprese, odmítnutých karet, spadlých stránek, zmatků, opakovaně blokovaných částek na účtech a možností, že půjdeme bez hůlek nebo powerbanky. Nechci nic zakřiknout, ale po několika rozmluvách s asistenční službou Amazonu, která samozřejmě není nikde jinde než v Indii to vypadá velmi nadějně. Nebo minimálně tak, že valnou část výbavy by nám mohli dokonce doručit předtím, než vyrazíme. Padnutí do postele hodinu po půlnoci v lehkém komatu začíná být nepříliš zábavnou tradicí.