Den čtvrtý aneb hike your own hike

Ráno jsme se probudili v 5:55 a abychom dostáli svému předsevzetí, hned vstáváme. Ukolébáni tím, jak jsme šikovní jsme se trochu zasekli a vyráželi až ve čtvrt na osm. Náš cíl je Mont laguna, kde jsme, vzhledem k puchýřům na nohách, rozhodli dnes zůstat.

Nebylo mi od rána dobře. Dámské problémy, možná prostydnutí a každý krok mě bolel. Puchýře na obou malíčcích zespodu moc do skoku nepřidají. Koupila jsem si sice vychvalované prstové ponožky a určitě by byly skvělé, ale bohužel jsem si pořídila dva páry o velikost větší. Nohy se mi chůzí spíše zúžili a přebytečná látka vytvořila puchýře. K výslednému efektu jistě přispělo i plus dvanáct kilo na zádech, které mají dost destruktivní efekt na celé nohy v kombinaci s extrémně měkkým povrchem, protože chodíme většinou v písku. Trochu lituji, že jsem si nevzala barefooty.

Cesta se vlekla stejně jako my. Vyškrábali jsme se na kopec a krajina se zcela změnila. Najednou jsme slyšeli z houští “You don’t have a spare tuna or something, do you?” (pozn. pro rodiče “Nemáte extra tuňáka”?) Vzhledem k tomu, že bych se rozdělila o poslední oříšek a Jirka i o posleního tuňáka, jsme ho paní přenechali, což kvitovala s nadšením. Vyprávěla, že jde trail jde již po čtvrté a dostali jsme pár užitečných rad a mimo jiné pochválila naší strategii pomalého rozjezdu i to, že na Kanadu zatím nemyslíme. Já bych to jinak ani jít nechtěla nebo spíš s nulovými zkušenostmi nemám na vybranou, ale je příjemné slyšet, že to není úplně pitomý nápad od někoho, kdo to má již několikrát za sebou.

Což mě plynule dostává k dalšímu velkému tématu tady. Nikdo se nebaví o ničem jiném než:
kdy vyšel
kolik dnes (včera, předevčírem, minulý týden) ušel a kolik zítra ujde
vybavení
kolik toho snědl (nesnědl, ale chtěl by sníst)
nevyžádané rady zvlášť od někoho kdo tomu rozumí asi jako já (takže jako koza petrželi)

Je docela výhoda, že jsme tu ve dvou, protože pak tyto zbytečné hovory odpadají a vždycky můžeme přepnout do češtiny a předstírat negramotnost, čímž je rychle vyloučen jakýkoliv hovor.

Chápu, že sem asi lidé nepřijeli hledat smysl života a mnoho z nich to prostě přijelo “dát”, tedy doběhnout co nejdřív z bodu A do bodu B a dokázat si svou úžasnost.

Také z toho důvodu jsem nepsala podrobný gear list o výbavě. Nemáme sponzory, které jsme nechtěli a výbavu jsme s tím, co jsem si načetla dávali dohromady sami. Myslím, že informací o technických věcech je dostupných víc než dost. Stejně tak, jako kvalitní výbavy, což je pak už jen otázka volných financí. Něco jsme investovat museli a to především já, protože moje nejoutdoorovějí část výbavy byly conversky a džíny. Velkou část věcí jsme dokupovali ve Státech, ale můžu vřele doporučit obchod www.nalehko.cz Petra Koska, který je skvělý s rozumnými cenami a velmi nápomocným personálem. Člověk se samozřejmě musí připravit na to, že lehká kvalitní výbava není v cenové hladině Decathlonu. Snažili jsme se váhu co nejvíce snížit, ale ne za cenu toho, že si budu lámat napůl zubní kartáček a budu mít jedny ponožky…Já navíc nesu Ipad a klávesnici a každý máme kindla, takže úplně na lehko nejsme. Pár věcí jsem již odložila a teď tu skutečně mám jedny kalhoty a dvě trika a při každé příležitosti peru, což v místních podmínkách znamená, že proplachuji věci ve vodě. Velmi mě překvapuje, že to spousta dívek nedělá, takže jedna specialistka, která vycházela s náma šlape i spí už 4 den ve stejné košili, která již není světle zelená, ale černá. Jak se tady říká “hike your own hike.” (pozn. pro rodiče “jdi si svůj vlastní trek”:)

Kolem druhé jsme dorazili do kempu. Jirka se konečně v restauraci najedl a já měla po čtyřech dnech talíř zeleniny. Batohy jsme v dobré víře nechali na zahrádce před restaurací a vyrazili do obchodu nakoupit jídlo na další tři dny, což v místních obchodě byl trochu oříšek. Když jsme vyšli ven s taškou předražených věcí, zjistili jsme, že v mezičase si někdo zahrál na “trail magic”, tedy nechal hladovým hikerům jídlo v krabici. Škoda, že jsme právě oříšky a Jirkovi tortilly koupili. Stan stavíme na třikrát, protože zem je tak suchá, že se nedaří zapíchnout kolíky.

Čas letí jako splašený a než se umyjeme, vypereme, tedy spíš vymácháme prádlo ve vodě je večer. Trochu si zacvičíme a večeři děláme v osm večer, kdy už je tma a všichni správní hikeři spí, aby mohli ráno ve 4:30 vyskočit ze spacáku a rychle vyběhnout. Stejně se s většinou z nich potkáváme, tak si asi ráno v klidu uděláme snídaní, dáme odpočinout unaveným nohám a v klidu vyrazíme.