Ráno jsem zpět ve svém normálu a budím se chvíli před šestou. Máme to dnes jen deset mil a tak vstává i Jirka, nicméně než se vypravíme je půl osmé. Naivně jsme si mysleli, že nás čeká vycházka po rovině. Slunce pálí už od rána a nevím jak je možné, když máme klesat, že jdeme většinu cesty do kopce. Dneska je nov a možná i proto to tak bolí.
Jde se mi o chlup lépe než Jirkovi, a tak jdeme každý sám. Před desátou volám paní do “We Vill café”, které nabízí odvoz hikerů. V deset jsme u silnice, kde nás nabere auto, aby nás hodilo do devět mil vzdáleného zařízení. V Hiker town, jak se to tu jmenuje, jsou taková zařízení hned dvě. Podle komentářů v aplikace Guthook, kterou také využíváme, se jedná o dva znepřátelené byznysy. We vill je nám sympatičtější a hlavně má zdarma sprchu, tak je výběr jasný. V půl jedenácté už snídáme omeletu se salátem a svět je zase o trochu hezčí místo. Jirka to korunuje ještě dvěmi velkými palačinkami, které mu vrátí barvu i úsměv. Na zahradě za obchodem stavíme stan, protože tu chceme přespat do zítra. Původní plán byl vyrazit zítra večer, abychom přešli jeden ze dvou dlouhých úseků bez vody (skoro třicet kilometrů) v co největším chládku a odpočinutí, ale vzhledem k tomu, že se během odpoledne malá zahrada zaplní lidmi, které jsme potkávali poslední měsíc a kteří mají stejný plán jako my, rychle měníme ten náš. Jsou milí, ale tak o deset let mladší a hluční tak, jako jsem bývala před deseti lety já. Vyrazíme zítra tak brzy ráno, jak se nám podaří sehnat odvoz.
Odpoledne se na půl hodinky se natáhnu a pak se u stolu na zahradě snažím plnit pracovní povinnosti, což mi znemožní dvojice postarších místních pánů. Očividně jsem jednoho z nich zaujala, a tak si bez optání přisednul ke mě. Jirka spí, a tak nemůžu použít nejúčinnější matoucí metodu, která spolehlivě zabírá – začít mluvit česky a předstírat, že jsem idiot. Pán má v sobě bez přehánění asi deset piv a tipovala bych to i na něco ostřejšího.
“Co to máš?” začíná naší konverzaci na úrovni.
“To je ipad s klávesnicí” mile odpovídám.
“Aha a co to děláš?”
“Píšu a snažím se pracovat”
“Proč???”
Na to nemám co říct…Místo psaní si poslechnu pána životní příběh o tom, jak sloužil ve Vietnamu a bydlí nedaleko. Celý život, co je ve výsluze si říkal, jaké by to bylo jít PCT. Myslím, že by mu to bývalo udělalo dobře, teď už zkrvavenýma očima a dvaceti Pabst blue ribbon, což bývalo před deseti lety, kdy jsem pracovala v US moje nejoblíbenější pivo, denně, moc parády neudělá. Na pomoc mu přispěchá ten druhý, který ma nakoupeno dost podobně a já dalších deset minut, než vyleze Jirka ze stanu poslouchám další nálož “vtípků”, které se drží přesně na té hranici, že to tiše snáším. Kluci dopijou basu, koupí si ještě jednu na cestu a vesele odjedou autem domů. Vím, že oblíbená zábava v Severní Dakotě bylo “drinking and driving” a očividně to platí i v Kalifornii. Čurda by byl na místní poměry docela břídil.
Ač jsem se těšila na klid a podložku, odkládám cvičení do lesa. Všude je prach, lidi a hluk a nejsem si jistá, že by mi jakákoliv snaha o praxi pomohla. Je čas na jógu v realitě a tak jdeme raději na jídlo. Jirka si dává dvojitý cheesburger, kteří všichni vychvalují a já nakrájený ledový salát a kousek rajčete, což je v místních podmínkách „salát“. Pro vylepšení chuti sním Jirkovi půlku hranolek a zajím to oříšky, které jsem si koupila zítra na cestu. Zlozvyk ujídat jídlo na trail, abych pak smutně koukala na poslední dvě tyčinky smutně se krčící v batohu, mě očividně stále neopustil. Naše přání vyrazit v pět ráno dostává zásadní trhlinu, když zjistíme, že kluk, který by nás na trail mohl dovézt, dorazí až v osm. Pán, který zaslechne naší konverzaci s majitelkou podniku říká, že ráno jede v sedm k doktoru a může nás nabrat. Super, alespoň se vyspíme a zítřejší vedro snad přežijeme.
Večer se nese ve znamení smradu z trávy, kterou většina osazenstva pokuřuje a hluku, který dvacet veselících se lidí prostě vyprodukuje. Uvědomuji si, že před deseti lety by nejdelší kouř šel ode mě a měla bych v sobě několikáte pivo a jsem ráda, že mohu být „stará a nudná“. Zjištujeme, že voda je na příštích sedmdesáti pěti kilometrech pouze na dvou místech a tak je zkusíme ujít za dva dny. Trasa je v celkem velkém převýšení a tak jsem na nás zvědavá.