Ráno mě vzbudil překrásný východ slunce. Jelen nepřišel a my jsme poněkud nevyspaní, protože jsme šli spát pozdě. Jirku koleno stále bolí, a tak jsme se týmově rozhodli, že dopoledne bude ledovat a vyrazíme navečer. Můj telefon se po noci odpočinku umoudřil a přivítal mě obrazovkou, na které bylo opět něco vidět. Mám radost. Výlet do Bakersfieldu si můžeme odpustit a já věřím, že to společně dojdeme.
Když si chystám si nalít kávu všimnu si, že na hrnku jsou namalované dvě sovy. V tom mi to dojde. Tohle je nový domov naší sovy, kterou od Mexika nesu v batohu. Od prvního kroku s sebou nesu plyšového maňáska sovy s tím, že buď po cestě potkám někoho, komu bude sova patřit nebo půjde s námi a na konci jí pošlu zpět k trail angelům, u kterých jsme dvě noci bydleli v San Diegu. Teď je to ale jasné, sova zůstáva v Tehachapi. Rachel je nadšená a já ještě víc poté, co mi vypráví rodinný příběh se sovou, která má pro ni zvláštní význam. Svět do sebe opět zapadá a vše je v nejlepším pořádku.
Chystala jsem se napsat blog a článek, který před sebou už chvíli valím a vyřídit všechny resty. Ne vše se mi povedlo. Tu přišel pes, tu druhý pes, tu Rachel, tu Super Vegan a najednou bylo poledne. Od toho ale nečekané návštěvy civilizace jsou. Dosyta si užít si vše nečekané a nelpět na pláchech a povinnostech. Zhodnocujeme naše možnosti z nadcházející Sierry. Vymysleli jsme nový, proveditelný plán pro případ, že by do Sierry bylo stále nutné koupit si cepín, což v mém případě zní jako špatný vtip nebo naopak byly vysoké hladiny řek. Za pomoci Rachel jsme teoretický plán našich potenciálních možností logisticky dovedli téměř k dokonalosti. Probrat možné varianty s někým místním je k nezaplacení. Teď zbývá jen jít a spontánně se rozhodnout pro jednu z možností.
Než jsme vše vyřešili bylo po poledni a Jirka připustil, že cítí, že by bylo nejlepší koleno nechat odpočinout do zítra. Máme v našem týmu demokracii a proto ten, kdo chce jít pomaleji nebo nechce jít vůbec má právo veta, a tak bez dlouhé diskuze se rozhodneme zůstat. Alespoň si zacvičím a ještě si užijeme celé rodiny a psů. Oba nás již pálí zadek z dopoledního sezení a oči z koukání do obrazovky a tak se svezeme se Super Veganem k nákupnímu centru, abychom ještě koupili Rachel a dětem nějakou maličkost. V obchodě opět potkáváme velmi sympatickou Theresu s dcerou, které jsme potkali naposledy v KOA. Nepřestane mě překvapovat s jakou samozřejmostí tu člověk potkává lidi, které třeba dva týdny nevidí. Jirka má nečekaně hlad a tak jde využít nejoblíbenější nabídky mezi hikery, což v překladu znamená dva burgery za tři dolary. Dávám si salát a přiznávám, že se neskutečně těším domů na své normální jídlo.
Stopovat se ani jednomu moc nechce, a proto počkáme na Rachel, která stejně jede kolem. Příjemně si zacvičím a večerní praxe spontánně skončí tím, že přijde Rachel a začneme si povídat. Přitom vyplejeme celý chodník za domem a připadáme si alespoň trochu užiteční. Večer ještě společně posedíme a kolem půl jedenácté se odebereme na naše místo pod stromem na kutě, abychom si zopakovali včerejší úspěšné spaní pod širákem. Jsme na kopci, nad námi svítí hvězdy a já brzy usínám.
Vzbudí mě vrtící se Jirka.
“Co se děje”? ptám se.
“Nevím, něco tady chodí” odpovídá. “Asi pes”.
“Aha.” Chce se mi čůrat. V polospánku přemýšlím, zda se zvednout nebo to zkusit zaspat, ale v tom slyším opět divně šustit trávu. Nasazuji čelovku a sedám si.
“Ty vole, to je medvěd” vypadne ze mě, když se vsedě otočím a vidím, že dva metry za mnou stojí velká černá koule s kulatýma ušima, které zeleně svítí oči.
“Cooooooooooo?” okamžitě vyskočí Jirka.
Medvěda tím trochu vyplaší a ten třemi ladnými skoky odhopká pryč. Překvapeně se na sebe podíváme. Byli jsme připravení na jeleny, kočky, psy, myši, ale velký černý medvěd? Na zahradě? Není to už trochu moc? Z úvah mě probere další šustění trávy. Podívám se nad nás a v kuželu světla vidím méďu v celé jeho kráse, jak se k nám pomalu blíží. Není čas na hrdinství, balíme spacáky a podložky a za huhlání, kterým se medvěda pokoušíme odradit zcela v rozporu se všemi pravidly utíkáme k domu. Je zamčeno, ale holky v obýváku ještě nespí a otevřou nám. Ještě, ze jim dnes skončila škola a v půl jedné ráno se dívají na televizi. Jsou překvapené, že nás vidí a po informaci, že po zahradě chodí medvěd, rychle zamknou dveře. Nikdy totiž živého medvěda neviděly.
Jdeme se podívat ven a náš medvěd na nás opět kouká ze zahrady, tentokrát asi dvacet metrů od nás. Zdá se, že je zklamaný, že jsme mu utekli. Musím narovinu přiznat, že si neumím ani představit, že se probudím a do obličeje by mi místo psa dýchal medvěd…Nevím, zda by byl rychlejší infarkt nebo stříknutí si do kalhot.
Dnešní večer mi přinesl tři nové poznatky:
1. Medvědi jsou opravdu všude
2. Černý medvěd není ve tmě skorovidět, ale jasně zeleně mu svítí oči, což mě jako někoho, kdo nesnáší horory, moc nenadchlo.
3. Medvědi jsou zatraceně rychlí
a zatím se zdá, že mě z nějakého záhadného důvodu téměř pronásledují. Upřímně doufám, že blíž než dnes už si nebudeme.
Fotky nejen k dnešnímu dni na