Ráno otevřu oči před šestou a nemilosrdně vzbudím i Jirku. Musíme vyrazit co nejdřív, na dvě míle vzdáleném parkovišti by měl být signál a já potřebuji vyřídit pár věcí. Až na pár z Holandska jsou už všichni pryč. Včera jsme se shodli, že jsou tu buď mladí, ke kterým se už nepočítáme nebo pak lidé po padesátce. Tak či tak, obě skupiny vychází o dost dříve než my. My dne vyrážíme chvíli před sedmou, pro nás docela rekordní čas.
Dvě míle k parkovišti se nekonečne vlečou. Hned od rána je vedro a je jasné, že dnešek bude bolet. Horko jsme již zažili, ale dnes je úplné dusno, kdy se ani lístek nepohne. K slibované vodní kešce to máme dalších devět mil a oba upřímně doufáme, že tam ještě bude voda, protože jsme trochu dehydrovaní a moc jí nemáme. Dopoledne přijde první krize. Ne, že bych chtěla končit nebo bych tu nebyla ráda, ale nohy odmítají jít. Bolí mě břicho, záda a nemůžu se kvůli prachu nadechnout. S pocitem, že se dusím se mi do kopce nejde zrovna dvakrát dobře. Poslouchám audioknihu a dávám nohu před nohu, protože to je tak jediné co mohu dělat, pokud se nechci na slunci úplně usmažit. I to je realita trailu a uvědomuji si, že může být daleko hůř. Tohle připomenutí mi dost pomůže stejně jako pár gumových medvídků, které normálně nemusím, ale teď mě zachraňují. Možná budu nakonec muset vzít bonbony na milost.
Po dvanácté konečně dojdeme k prašné cestě kde je …VODA. Dokonce velké zásoby vody v plastových kanystrech, které sem místní trail angel vozí. Nést vodu na třicet mil ve čtyřiceti stupních je dost vražedné a není moc věcí, které by mi teď udělaly větší radost. Možná studená sprcha a oběd v Loving Hut, ale to už bych byla příliš rozcapená. Vaříme rýži na odpoledne a dokonce kávu. K obědu si dávám tyčinku, protože mi není dvakrát dobře a čekají nás čtyři míle s převýšením šest set metrů bez kousku stínu. I proto volíme variantu počkat alespoň do tří, než přestane největší výheň a natáhnout dnešní tůru až do večera. Ani po odpočinku nepřekypuji energií. Zatracené hormony.
Není jiná možnost než nasadit batohy a vyjít kopci vstříc . Chvílemi zafouká i lehký vánek a zachrání nás od zhynutí vedrem. Aplikuji stejný postup, jaký se mi osvědčil už dopoledne, tedy dávám nohu přes nohu a moc o tom nepřemýšlím. V polovině kopce si dáváme malou přestávku a za hodinu a půl jsme nahoře. To nejhorší snad dnes máme za sebou. Je pravda, že jsme sice zažili teploty pod nulou, sníh a hodně deště, ale na druhou stranu jsme se vyhnuly spalující výhni a díky nestandartnímu počasí bylo ve většině úseků více vody než je běžné. Představa, že tohle počasí nás provází celých sedm set mil a nosíme osm litrů vody, mi přijde o dost horší než občasné sněžení a mráz, a to jsem milovník tepla a slunce.
Jako bychom chytili druhý dech nebo možná spíš přestalo být takové vedro a my zase jdeme v tempu. Trail pokračuje přijemným lesem s občasnými kopečky a já se kolem sebe raději moc nerozhlížím. Snad mě zvířecí paranoia brzy přejde. Dáme si malou přestávku na rýži, abychom odlehčili batohu, ale jsme ve stavu, že ať sníme cokoli, stejně budeme mít hlad. Míjíme místo na stanování, kde již několik stanů atojí a rozhodneme se natáhnout trasu o další tři míle. Původně plánovaných pět mil už nezvládneme, protože nechceme dorazit za tmy. Stan stavíme po osmé za doprovodu nádherných červánků. Každou chvíli kolem proběhne zajíc a já doufám, že to bude největší zvíře, které uvidíme.
Večer zaútočí komáři, kteří nás asi chtějí připravit na Oregon. Ani nechci myslet na to, že se blíží doba, kdy budeme muset chodit v moskytiéře. Další důvod k tomu, aby si člověk vážil těch pár chudáků, kteří téměř s dovolení štípnou v Čechách. S místními krvelačnými bestemi se vůbec nedají srovnat.
Zítra nás čeká jen devět mil a stopování do města, abychom doplnili zásoby na zbývající dva a půl dne do Kennedy Meadows. S největší pravděpodobností se vrátíme hned na trail a já si na sprchu ještě počkám. Nevěřila bych, že v pohodě zvládnu čtyři dni bez vykoupání, samozřejmě se zvýšenou spotřebou vlhčených ubrousků. Musím však přiznat, že pocit nechutnosti dávno prekročil únosnou hranici a každé ráno mám pocit, že od vložky do spacáku se už nikdy neodlepím.
Fotky nejen k dnešnímu dni na