Ráno mě Jirka vzbudil za pět minut půl osmé. Trošku pozdě, když jsme v půl osmé měli vyrážet. Nezvonil budík a já se, trochu znavená noční hrou na schovávanou s medvědem, sama neprobudila. Jen co otevřu oči, prochází kolem mě Super vegan s překvapeným výrazem. Čekal nás zřejmě sbalené a připravené vyrazit a ne uvnitř obýváku ležet ve spacáku. Vyprávím mu naše noční dobrodružství, kterému se upřímně zasměje. Naštěstí cestou na trail nikoho jiného nevyzvedáváme a nevadí mu, když vyrazíme později. V klidu si dáme kávu a Rachel nám na cestu udělá snídani. Než si sdělíme zážitky z nočního dobdoružství a vypravíme se je půl deváté. Naštestí je nezvyklá „zima“, a tak se v několika mílovém kopci , kterým dnes budeme začínat, neupečeme.
Procházíme další částí větrné elektrárny a proti nám už od začátku bojuje silný vítr. Hůlky používám jako oporu, aby mě to neodfouklo a poprvé mi těch patnáct kilo, co mám na zádech mi přijde vhod. Někdy musím s dalším krokem vpřed čekat, až vítr trochu ustane, protože potřebuji veškerou sílu a stabilitu, aby mě to nesfouklo dolů. V tomhle prostředí to na tři míle za hodinu moc nevypadá. Z ničeho nic kolem nás neskutečnou rychlostí prosviští stíhačka. Udělá dvě otočky a je pryč. Asi se někdo při pátku nudil a jel se jen tak proletět.
Kolem poledne jsme nahoře a chceme se nasvačit. Tady nefouká a kolem nás se rozkládají malé lesíky. Přiznám to úplně narovinu. Za každým stromem vidím medvěda. Já se primárně nebojím, je mi jasné, že zvířata jsou tu narozdíl ode mě doma a medvědi nejsou krvelačné bestie, co žerou lidi, ale pořád mám před očima velkou černou hlavu a zeleně svítící oči. Snažím se nebýt jak malá, jdeme si sednout a já se raději nerozhlížím okolo. Někdy Jirkovi trochu závidím, že bez brýlí nic nevidí, ale vždycky mám možnost své oblíbené hry “zavřu oči a nikdo a nic mě nevidí.”
Po malé přestávce pokračujeme dál. Máme to dnes sice jen sedmnáct mil, ale převážně do kopce a hlavně s těžkými batohy. Jirku koleno pořád bolí a navíc má nové boty, tak je to pro dnešek až až. Uděláme si ještě jednu přestávku a chvíli před pátou docházíme k vodě, u které dnes i přespíme, protože zítra nás čeká opět dlouhá trasa bez jediného zdroje.
Dopíšu kus textů, zacvičím si a než se najíme je tma, se kterou přichází opět silný vítr. S každým poryvem máme plný stan prachu. Jsem ráda, že jsme nešli o pár desítek metrů výš na kopec, protože stan bychom honili po okolí celou noc. Je tu víc lidí, ale pro jistotu stejně věšíme jídlo. Jako jediní. Většina lidí zde na trailu si myslí, že tu medvědi nejsou a nechápavě na nás koukají. To, že se mýlí jim nevysvětlíme, protože, stejně jako všude, ukázaná platí. Tajně doufám, že my už jsme na toto téma viděli dost.
Fotky nejen k dnešnímu dni na