Noc byla všechno jen ne klidná. Mezi mnoha ostatními stany a projíždějícími auty za plotem se mi nespalo dobře. Vzbudím se ve čtvrt na šest úplně rozlámaná. Jako v mátohách se zvednu a jdu využít sprchy. Mám někdy pocit, že se koupu za většinu ostatních lidí na trailu. Nepřestane mě fascinovat, že polovina lidí, co včera dorazila, se prostě nešla umýt, přitom je tu sprcha s teplou vodou. Přeju jim to, nehodnotím, jen to nedokážu pochopit.
Sprcha mě příliš neprobere a jsem jako zpomalený film. Balíme a já jsem ráda, že náš odvoz na trail nemohl dorazit dříve než v sedm, protože hrozí, že se dnes probodnu vlastní hůlkou. Jako zázrakem vše nacpu do batohu a jdeme si dát snídani. Dávám si kávu a snažím se zavodnit, protože nás čeká obávaný úsek osmnácti mil bez vody a kousku stínu, který mnoho hikerů chodí přes noc. To nám přišlo zbytečné, protože jednak v noci chodit nepotřebujeme, nebude-li to nezbytně nutné a také, že cesta vede po známém akvaduktu, na který se těším. V obchodě na nás mává, kulantně řečeno, trošku statnější slečna, že mají báječnou snídani – vajíčka, párky, brambory a toasty jen za sedm dolarů. Vše zapíjí kakaem a kávou dohromady a já si uvědomím, že s mým hladem to nebude tak horké. Spolknu banán a tyčinku a jsem připravená vyrazit.
Než se dostaneme na trail je třičtvrtě na osm, tedy o dvě hodiny později, než jsme si přáli. Nu což, třeba k nám slunce bude milosrdné. Prvních pár mil uteče jako voda, kolem níž zpočátku jdeme. Odbočíme směrem k horám a před námi se otevřou míle a míle roviny, po které se vine slavný kalifornský akvadukt. Kousek se po obrovské trubici projdeme a uděláme pár fotek. Po třech hodinách stavíme na svačinu opření o kus betonu, pod kterým je malý stín. Je opravdu horko, ale když jdeme, zvládneme vytvořit malý vánek, takže to není tak hrozné. Ve stínu je něco přes třicet stupňů a je nám jasné, že může být daleko hůř.
Po půl druhé docházíme ke zdroji vody a oněch osmnáct mil máme za sebou. Hodně lidí, co šlo v noci tu spí nebo odpočívá, aby odpoledne vyrazili na další etapu. Jsou tu i kluci, kteří si dali prvních pár mil v noci a dneska mají v plánu jít dál než my. Nás po obědě čeká ještě šet mil. Projdeme větrnou elektrárnou a budeme pokračovat do táhlého kopce. Trochu sprchne a hodně fouká, takže hůlky mi pomáhají spíš držet stabilitu. Jde se mi špatně, protože mám rozedřenou kůžu na zádech od batohu, která střídavě svědí a pálí. Výhoda je, že to bude muset přejít samo, protože mastičky sebou nenosíme a tudíž to nemusím řešit.
Poslední kopec je brutální, ale v půl šesté už stavíme stan. Něco malého sníme a jdeme cvičit. Jak se mi klasicky moc nechce, tak půlhodinka protažení pomůže a já po večeři cítím, že bych klidně mohla jít dál. Večer přemýšlíme, jak nejlépe vymyslet zítřek, protože jsou dvě možnosti, jak dojet do města Tehachapi, předposlední zastávky před Kennedy Meadows. Náš původní plán byl ujít dvacet čtyři mil k dálnici, kde není žádná voda. Většina hikerů sejde z trailu o osm mil dříve, a pak se vrací zpět na toto místo a čeká je dvacetčtyři mil bez vody. Jirku bolí koleno a ač jsme počítali, že do Tehachapi dorazíme ve středu ráno, možná spontánně půjdeme s davem a pak to nějak zvládneme.
Fotky nejen k dnešnímu dni na