Noc byla krátká. Náctiletý syn měl nahlas puštěnou televizi celou noc a do toho nás pět uložených v obýváku. O to hezčí bylo probuzení psy, kteří nás ráno nekompromisně vzbudili. Jsou tu tři. Starší labrador a dva bráchové – jeden kříženec teriéra s něčím, kterého jsem okamžitě překřtila na Karla a druhý kříženec čivavy s tím, co v sobě má Karel. Je jim necelý rok, mají stejnou matku a jsou to nejvtipnější psi, jaké jsem kdy viděla. Karel mi skočil na hlavu, čímž dal jednoznačně najevo, že je čas vstávat. Rachel nám udělala snídani – burrita se zeleninou a pro mě zeleninu bez burrita.
Bylo nutné přebalit jídlo a zjistit, že je opět neskutečně těžké. Myslím, že pokud někdo vymyslí ultralehké jídlo na trail, které nebude hnusné a člověk nebude mít hlad, vydělá miliony. Než se vrátím z koupelny, kluci dostanou neodolatelnou nabídku. Nechat odvézt batohy do PCT skladu balíků ve městě, sebe nechat odvézt na trail, ujít osmimílový úsek bez batohu, nechat se svézt zpět do města pro batohy a pokračovat dál. Jirka alespoň vyzkouší, jak je na tom jeho koleno bez zátěže a další den nebudeme muset jít dvacetčtyři mil bez vody. My zůstaneme asi další noc v kempu na letišti a kluci se večer vrátí na trail.
Po desáté nás Rachel veze na trail. Jakmile slyší o našem nápadu spát v kempu na letišti, okamžitě nám nabídné, že můžeme zůstat další noc u nich. Nechceme zneužívat její neuvěřitelné pohostinosti, a tak říkáme, že uvidíme. Ujedeme ani ne pár set metrů od domu, když ve zpětném zrcátku vidím Karla, jako letí jako šílený za autem. Zřejmě si umí otevřít dveře od domu, protože dvakrát jsme ho nesli dovnitř ještě než jsme vyjeli. Dáva nám jasně najevo, že udělá cokoliv, aby jel s námi. Stavíme, nakládáme Karla, který si naprosto spokojený sedne ke mně na klín a tváří se jakoby nic.
Je šílené vedro a je příjemné slyšet, že tohle vůbec není horko, ale naopak nezvykle chladno. Super, máme štěstí. Bez batohu se cítíme jako pírko a tak osm mil zvládame příjemnou chůzí za dvě hodinky. Rachel slíbila, že pro nás i přijede a tak čekáme na smluveném místě u dálnice. Jedeme zpět do města a společně s Honzou míříme na dlouze očekávané Thai-hachapi. Po šesti týdnech konečně jídlo! Rýže, která není instantní a zelenina. Vše korunujeme ještě kávou v nedaleké kavárně a poprvé od našeho příjezdu do USA si dávám Capuccino, které je skvělé. Jediným mráčkem na jinak odpočinkovém dni je můj telefon. Z ničeho nic je polovina obrazovky fialová a druhá má tak rozházené pixely, že nic nevidím. Telefon se asi přehřál v batohu a nenechá si říct. Zkouším reset, vypnutí, domluvy a dokonce ani návštěva pochybného obchodu, kde bych si nekoupila ani žvýkačky natož telefon, nepomůžou. Třeba se ještě umoudří, říkám si a balím ho do šátku. Vlastně telefon vůbec nepotřebuji.
Domluvili jsme se s Rachel, že využijeme její velkorysé nabídky a zůstaneme ještě jednu noc u nich. Necháváme kluky, kteří navečer pojedou autobusem na trail ve městě a “Super vegan” nás veze zpět “domů”. Super vegan je američan s japonskými kořeny, který šel PCT vloni. Dle svých slov je v “důchodu” díky svým dobrým investicím a letos pomáhá hikerům většinou tím, že je vozí. Momentálně bydlí u Rachel a dobrovolničí. Je svůj a vypadá spokojeně. Vloni si připravil na trail osmdesát čtyři balíků s přísně veganským jídlem, a odtud i dostal svou přezdívku – Super vegan. Přála bych si, aby super vegan připravil balíčky i pro mě a já nemusela mít každý večer sušené brambory. Trail však není vycházkou za gurmánskými zážitky, takže mám smůlu. Povídáme si o loňských podmínkách, o tom jak bylo daleko méně sněhu a jak náš nápad otočit cestu ze severu na jih by vlastně mohl klapnout. Žertuji, že cepín, se kterým se tak maximálně zraním stojí sto dolarů, tedy stejně jako letenka do Washingtonu, která v mém případě vypadá jako daleko lepší investice:) Uvidíme za dva týdny, jak to celé dopadne.
Navečer si příjemně hodinku zacvičím, zatímco si Jirka leduje koleno. Posedíme s Rachel a jejím manželem a moc příjemně si popovídáme. Kvůli lidem jako oni se trail stává nezapomenutelným dobrodružstvím. Kopce a nepříjemnosti si pamatovat nebudu, ale setkání s takovými lidmi navždy zůstanou v mém srdci. Spát jdeme až v půl dvanacté po hodině marných pokusů oživit můj mobil. V nejhorším případě můžeme ráno dojet autobusem do Bakersfieldu, kde by měla být opravna nebo bych si mohla pořídit telefon nový. A to jsem si myslela, že zpola nefunkční klávesnice pro ipad je otrava.
Spíme venku na zahradě pod stromem, který jsem pro dnešek překřtila na jabloň. Po zahradě se prý rádi prochází místní jeleni, tak se alespoň zocelíme pro případné setkání se zvířaty na trailu. Usínám s milionem hvězd nad hlavou a uvědomuji si, že vrátit se do Prahy bude čím dál složitější. Přinejhorším si vždy můžu rozložit karimatku u Vltavy.
Fotky nejen k dnešnímu dni na
https://www.instagram.com/seafox_yoga/?hl=cs
Dobré ráno z Tábora,
tak jsem dlouho uvažovala, jestli napsat… Ale jo. Takže den bez Vašeho blogu je sakra dlouhý… Každé ráno v práci nahodím počítač, uvařím si výbornou kávu a pak v klidu přečtu, co nového Vás potkalo. Tak začíná každé mé ráno a už si nedokážu představit, že by to mohlo být jinak. Den je pak mnohem hezčí, většina zpráv a událostí mnohem méně významných, vždyť o tom ten život není. Takže mockrát děkuji za každodenní nabití energií a pozitivní náladou. Přeji mnoho příjemných zážitků a těším se, co si zase počtu zítra
Gabi