Den čtyřicátýšestý aneb angrešt zabiják a míle šest set

Noc byla jedním slovem strašná. Foukalo tak, že jsme téměř nespali a ráno jsme jen mlčky vysypali závěje prachu ze stanu. Bolí mě dutiny a oči mám plné prachu. Všichni už odešli, protože na rozdíl od nás asi spěchají. My máme naplánovanou etapu k další vodě, což je devatenáct mil. Blíží se moje dni a připadám si, jako přejetá traktorem. Bereme šest litrů vody a nejsem si jistá, že s touto náloží někam dojdu.

Začátek je těžký. Z prachu mám tak podrážděný nos a sliznici, že mi teče z očí a v nose mě neskutečně pálí. Pochod do smyčky, kdy neprve jdeme dolů a jasně na protějším kopci vidíme, že za chvíli půjdeme opět nahoru, tedy oproti možné kratší cestě si zajdeme asi hodinu, mi na náladě nepřidá. Dneska je každý krok vybojovaný. Chci si lehnout a spát, a to ideálně několik dní a Jirka je na tom tentokrát podobně. Dopoledne máme tři přestávky, něco sníme, ale moc to nepomáhá. V tichosti jdu vpřed, protože mi nic jiného nezbývá. Není to krize, ve které by mě napadaly myšlenky na ukončení výletu, nic takového, ale setkání s medvědem a poslední dvě noci s minimem spánku  ze mě dělají trochu lemru.

Kolem jedné stavíme na krásném místě na oběd. Přímo by se nabízelo tu zůstat a odpočinout si, všude jsou stromy a dostatek stínu. Bohužel nemáme dost vody a musíme jít dál. Zítra nás čeká kempování na sucho, a proto dnes musíme k vodě dojít. Zvedáme se jen neradi a pokračujeme, protože máme před sebou ještě deset mil.

Zaujala mě tu jedna rozdílnost. V Americe je spousta věcí daleko větších a agresivnějších než u nás. Představte si obyčejnou šišku. Já si vybavím normální šišku, která se vejde do ruky a se kterou jde třeba závodit v hodu na strom. Kolikrát z deseti hodů se člověk trefí. Jako dítě jsem tuhle „hru“ milovala a budu-li upřímná, občas si dodnes v lese ráda hodím. Tady bych na podobné hry potřebovala rukavice a strom stojící maximálně metr přede mnou. Místní gigantické šišky váží klidně přes půl kila a jak jsem zjistila, když jsem se po první nadšeně vrhla, mají trny. Na co, proboha, potřebuje šiška trny?

Další příklad je divoký angrešt. Jakmile jsem ho podél cesty spatřila, zaradovala jsem, což mě přešlo v momentě, kdy jsem si jeden chtěla utrhnout. Jeho téměř centimetrové ostny mě mi zůstaly v ruce. Brání se, aby ho nikdo nesnědl? Trochu mi to připomíná skutečnost, že mnoho američanů vlastní zbraň. Do úvahy proč si myslím, že je to nesmysl se vůbec nechci pouštět, ale každopádně mi to připadá zajímavá analogie. Jako by se tu chtěl každý chránit, aniž by vlastně věděl proč a před čím…

Před šestou večerní míjíme míli šest set a já kvůli fotce sedám v kraťasech na prašnou cestu. V uších mi zní ono známé „neválej se po zemi, budeš špinavá“, které ve mě odmalinka vyvolávalo touho si na zem lehnout a pěkně se porochnit „ve špíně.“ Vida, o třicet let později si odříkaného chleba užívám po nekončících krajících dosytosti.

Zbývá nám posledních sto mil do Kennedy Meadows, brány Sierry. Cítím, že  opravdová legrace teprve začne a doteď to opravdu byl jen trénink na PCT.  Trochu nás teď opustila energie. Přesně ve chvíli, kdy jsme si jen v koutku duše pomysleli, že nám to už vlastně docela jde. Pozitivní je, že i když jsme oba vyřízení dvacet mil denně jsme schopni docela v pohodě ujít.

Stanujeme u vody a protože je zde už několik stanů, stavíme náš na základech zbořeného domu. Po dlouhé době máme i výhled do okolí. Večerní kolečko je standartní. Jirky první večeře, moje psaní, “praní” prádla, cvičení a po zavrtání se do spacáku rychlé upadnutí do komatu. I když každý den není procházka růžovou zahradou,  je tu krásně a jsme vděční, že tu můžeme být.

Fotky nejen k dnešnímu dni na

https://www.instagram.com/seafox_yoga/

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Rolovat nahoru