Ráno jsem se probudila v pět,
s pocitem, že zastavil se svět,
celé tělo bolelo, že vstát se mu nechtělo,
ale do koupelny muselo.
Ve třech stupních jen tak v tričku
doběhla jsem na lavičku,
na které už seděla
Klaudia, co spát chtěla ale neměla,
kam složiti hlavu.
Její milý totiž nutí jí ležet v tarpu a nikoliv ve stanu.
Chudák bděla od tří ráno,
zima byla, zespod táhlo.
Tarp bez síťky je na nic,
i když manželovi je pořád hic.
Rozhýbat své ztuhlé svaly,
chtěla jsem jít rovnou,
však převážily líné stavy
a já musela si lehnout.
Ranní praxe byla krátká,
nebylo času dost
o deváté podávala se káva
a avokádový toast.
Nestaňte se objetí klamu,
skutečně cvičím v Jirky pyžamu.
Po snídani vyrážíme na dnešní krátkou etapu
kopce nejsou, slunce pálí, není mi moc do skoku.
Kde se vzalo tu se vzalo, ozvalo se koleno
asi z váhy mého vaku
motám se jak poleno.
Vedro, dusno, slunce pálí,
není kam se schovat,
dvě hodiny jdeme plání
začínám se litovat.
Z ničeho nic foukne větřík
deprese je zlomená,
jedinou věc zjistím ve tři,
že spálená mám ramena.
Warner springs jen proběhneme
a zas hurá do lesa,
ač to nahlas neřekneme
srdce nám tam neplesá.
Kempujeme zase v pěti
nad potokem na rovině,
jsme tu jako malé děti
scházejíc se na dědine.
Večer byla vyžádána malá lekce jógová,
protažení na tyveku nejsou vůbec nemožná.
Já večeřím – ostatní cvičí
že jógové zrnko vcelku tu klíčí.
Oči se mi klíží únavou,
všichni kolem zase spí,
proto blog dnes utrpí
poetickou úpravou.
Boží😅😅😅😅