Den desátý aneb chvilka “poezie” nikoho nezabije

Ráno jsem se probudila v pět,

s pocitem, že zastavil se svět,

celé tělo bolelo, že vstát se mu nechtělo,

ale do koupelny muselo.

Ve třech stupních jen tak v tričku

doběhla jsem na lavičku,

na které už seděla

Klaudia, co spát chtěla ale neměla,

kam složiti hlavu.

Její milý totiž nutí jí ležet v tarpu a nikoliv ve stanu.

Chudák bděla od tří ráno,

zima byla, zespod táhlo.

Tarp bez síťky je na nic,

i když manželovi je pořád hic.

Rozhýbat své ztuhlé svaly,

chtěla jsem jít rovnou,

však převážily líné stavy

a já musela si lehnout.

Ranní praxe byla krátká,

nebylo času dost

o deváté podávala se káva

a avokádový toast.

Nestaňte se objetí klamu,

skutečně cvičím v Jirky pyžamu.

Po snídani vyrážíme na dnešní krátkou etapu

kopce nejsou, slunce pálí, není mi moc do skoku.

Kde se vzalo tu se vzalo, ozvalo se koleno

asi z váhy mého vaku

motám se jak poleno.

Vedro, dusno, slunce pálí,

není kam se schovat,

dvě hodiny jdeme plání

začínám se litovat.

Z ničeho nic foukne větřík

deprese je zlomená,

jedinou věc zjistím ve tři,

že spálená mám ramena.

Warner springs jen proběhneme

a zas hurá do lesa,

ač to nahlas neřekneme

srdce nám tam neplesá.

Kempujeme zase v pěti

nad potokem na rovině,

jsme tu jako malé děti

scházejíc se na dědine.

Večer byla vyžádána malá lekce jógová,

protažení na tyveku nejsou vůbec nemožná.

Já večeřím – ostatní cvičí

že jógové zrnko vcelku tu klíčí.

Oči se mi klíží únavou,

všichni kolem zase spí,

proto blog dnes utrpí

poetickou úpravou.

1 názor na “Den desátý aneb chvilka “poezie” nikoho nezabije”

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *