V půl šesté ráno otevřu oči, nechám Jirku spát a přinutím se dopsat blog. Nohy si to bohužel nerozmyslely a jen jejich uvědomění mě bolí jako čert, a to jsem se na ně ani nepostavila. Do Cascade Locks, meštečka na hranici Washingtonu a Oregonu, je to jen šest mil z kopce s občasným protikopečkem a já doufám, že včerejší kamenolom na trailu zůstane minulostí. Mé přání tentokrát zůstalo nevyslyšeno. Cesta pokračovala včerejším terénem a údajné protikopečky byly stále washingtonské kopce. Posledních pár mil se pocitově natáhlo do nekonečna, ale mně to tentokrát nevadilo. Mám tendenci vše špatné rychle zapomínat a posledních pár dní bylo hezky. Příroda byla nádherná a Washington mi bude chybět. Nad jižní Kalifornií i přes trvalý déšť zvítězil na celé čáře.
Čím více se blížíme městu, potkáváme víc a víc lidí, kteří nás povzbuzují slovy “Už se to blíží” nebo “je to za rohem”, jak kdybychom za chvíli měli protnout cílovou pásku přespolního běhu. Je to milé. Po jedenácté stojíme pře známým “Bridge of the Gods” a…jako ve filmu to nebylo. Mé choutky na fotky překazilo jednak vedro a hlavně silný provoz. Na mostě není místo pro pěší a tak se člověk proplétá mezi jedoucími automobily. Výhled z mostu byl však nepřekonatelný. Dokonce i spodem, protože místo silnice byla jen železná konstrukce. Já se tady té mojí vyšehradské závratě snad i zbavím. Přišla na mě dokonce chvíle dojetí. Jak už jsem asi zmiňovala, o trailu jsem se dozvěděla před deseti lety, když jsem v USA v létě pracovala. Asi jako každý jsem viděla film Wild a závěrečnou scénu, jak hlavní hrdinka jde na konci filmu právě po mostě bohů a představovala jsem si, jak tu jednou půjdu i já. Nikdy by mě ale nenapadlo, že tu půjdeme. Když ten okamžik přišel, zdálo se mi to neuvěřitelné a zavalil mě pocit vděčnosti, že jsem si celý tenhle výlet dovolila a navíc ve dvou.
Městečko Cascades Locks leží na jedné ulici a po Stehekinu je naší další oblíbenou zastávkou na trailu. Je malé, klidné a leží v údolí mezi horami kde proudí Columbia river směrem do Portlandu a následně do pacifického oceánu. Pošta, kde na mě čekají nové boty má zavřeno a tak jdeme do Locks and Dogs na vegetariánský hotdog. Nepříliš povedenou směs servírovaných fazolí a vege párku dalece převažuje milé chování obsluhy. Ještě zvládneme oslavnou kávu v nové kavárně a pak už obtěžkáni balíkem míříme do kempu Port of Cascades. Kemp leží hned vedle řeky a za pět dolarů na osobu si tu můžeme postavit stan a vysprchovat se, čehož okamžitě několikrát využívám.
Než zvládneme vše přebalit, dojít do prádelny smočit naše již nevypratelné prádlo ve studené vodě (třikrát hurá americkým pračkám, které prádlo spíš špiní, než perou) je večer. Zvládneme si chvíli s podložkami sednout na malý ostrov u kempu, ale velké cvičení dnes neprobíhá. Je mi neskutečně špatně. Když večer zjistím, že přišly na řadu mé nejméně oblíbené dny v měsíci, alespoň chápu proč. Konec dne nebyl moc veselý, ale to se tak někdy stává. Dnes jsou to přesně tři měsíce, co jsme vyráželi od mexických hranic. Přijde mi jen těžko uvěřitelné, že to tak utíká.