Budík zvoní v pět, což je s ohledem na to, že jsem šla spát v půl jedenácté večer poněkud nemilé. Nedá se svítit a tak než stihnu opět usnout vstávám a pokouším se nelitovat se. Snídáme tyčinku při balení stanu a chvíli po šesté vyrážíme. Ty ranní starty ještě musíme doladit, ale nejsem si jistá, že se to podaří než dojdeme do cíle. Naší první zastávkou jsou Ramona falls, ke kterým si trochu zajdeme a na které se už několik týdnů těším. Nejsem si jistá, jak to tam bude vypadat, protože je sobota a jedná se o oblíbenou destinaci víkendových turistů, ale prostě to tak vyšlo.
Prvních několik mil vede do strmého kopce, který nás má zřejmě rozehřát na zlatý hřeb dnešního dne, kterým je desitimílové stoupáni do Timberland Lodge, kde na nás čeká balík. Před půl desátou stojíme před nejkrásnějším vodopádem, který jsem kdy viděla. Ukrytý uprostřed lesa, porostlý mechem s vodou stékající po menších či větších kaskádách. Připadá mi tak nádherný, přirozený a zároveň jemný, že mě to dojímá. Často se mi stává, že se mi chce nad krásou přírody brečet a tady to platí dvojnásob. Zdá se mi to lepší, než doma brečet nad neutěšenou situací naší vlády, a tak si někdy s chutí pobrečím. Na salámové turisty je naštěstí ještě brzy a tak jsme tu skoro sami. Snídaně bude s výhledem, na který jen tak nezapomenu. Než stihneme sníst vločky, místo se rychle zaplní a my odcházíme právě včas. Tato část trailu je široká s měkkým písčitým povrchem připomínající trailovou dálnici, což je celkem změna od trailu ve Washingtonu, kde bylo místy obtížné postavit obě nohy vedle sebe.
Nestačím strávit ani zážitek ani snídani a už prudce stoupáme. Kdo tvrdil, že Oregon je rovina, měl by za trest vyrazit ze severu k jihu alespoň třikrát za sebou. Na deseti mílích máme dva kilometry převýšení a takhle si mírný terén opravdu nepředstavuji. Bojujeme. Potkáváme mnoho lidí, převážně výletníků a chvílemi si připadáme jako na Václaváku, jen je tu víc stromů a méně stánků s párky. Zastaví nás protijdoucí slečna, která zaujala Jirku “výstřihem až k pupíku a kozama až k bradě” a mě tím, že nám bez jakýchkoliv otázek sdělila, že “v Lodgi máme jít rovnou do jídelny, kde je jídlo (překvapivě) a je to nejkvalitnější jídlo na trailu (což je cokoliv, co není sušené nebo tyčinka) a ona to ví, protože jde z Mexika a jako první přešla Sierru.” Mám co dělat, abych se nezačala smát a okamžitě mi v hlavě naskočí film “Walk in the woods” a moje oblíbená postava Mary-Elleny, která šla sama, protože jsou všichni idioti nebo nudní. Slečna šla taky sama…Docela chápu proč asi. Po prvním úseku nabereme vodu a připojí se za nás otec se synem. Jdou mi v patách a tak je chci pustit před sebe. Udýchaně odmítnou s tím, že je hezky táhneme do kopce a jsou jako náš peloton. Jako vedoucí výpravy se opravdu necítím, ale je pravda, že ve srovnání s “normálními lidmi” (čti s kabelkou, batůžkem, čistými a voňavými), jdeme podstatně rychleji. Naše schopnost komfortně ujít denně čtyřicet kilometrů i víc je daleko lepší než na začátku, ale to neznamená, že by se kopce chodily samy, což je trochu škoda.
Už druhý den mi není dobře a bolí mě břicho a v kombinaci s velkým převýšením a zapnutým bederním pásem to není žádná hitparáda. Snažím se to rozchodit, což je asi to jediné, co tu mohu dělat. Hlad z Washingtonu je ten tam, což přičítám tomu, že je tepleji. Dokonce i normálně hladový Jirka nevyžaduje jídlo každých pár kilometrů. Od té doby, co jídlo objednává on, jíme daleko méně, což je zajímavé, ale alespoň ušetříme. Potřebujeme být do tří odpoledne nahoře, protože pak by nám, dle našich informací, nemuseli balík vydat.
Po čtvrt na tři doběhneme nahoru a kocháme se výhledem na Mt. Hood, na kterém je v horní části upravená sjezdovka, kde se ještě lyžuje. Timberland Lodge, stojící v podstatě na trailu, je obrovský komplex hotelu a restaurací a velmi oblíbená destinace. Tento popis již sám o sobě napovídá tomu, že přijít sem v sobotu odpoledne je úplně blbý nápad. Hlava na hlavě čistých , normálně oblečených a velmi hlučných lidí není zrovna společnost, ve které bych se momentálně chtěla pohybovat. Vše berte, prosím, s nadsázkou, jako od někoho, kdo tráví svůj veškerý volný čas sám v lese. Lodge je vyhlášený svým snídaňovým bufetem “all you can eat” za pětadvacet dolarů. Když vidíme ty davy hlad nás přejde, a tak jen proběhneme krásným dřevěným lobby rovnou do druhého, podstatně méně majestátního objektu, kde na nás čekají naše zásoby. Plánovaný odpočinek u kávy s výhledem na Mt. Hood tak necháme na jindy a věnujeme se nejméně oblíbeným činnostem, jako je přebalování jídla nebo opakovaným pokusům nahrát blogy.
Bohulibé aktivity nám zaberou tři hodiny a ven se dostaneme v půl šesté. Údajně má být na parkovišti sprcha se studenou vodou, ale když zjistíme, že se ochladilo pocitově na patnáct stupňů necháváme koupání na zítra k jezeru. Chtěli jsme ujít ještě deset mil, ale časový harmonogram nám úplně nehraje do karet. Po cestě nejsou s kempy s vodou, a tak dnes půjdeme asi potmě.
Problém se vyřešil sám, když po pěti mílích na místě za silnicí zbyl po dnešní trail magic, kterou jsme nestihli, kanystr s vodou. V půl osmé máme postavený stan a Jirka si může dát večeři a já konečně trochu zacvičit. Když v deset dopisuji blog a nastavuji budík na pátou, vypadá to opět na trochu kratší noc, než v kterou jsem doufala. Zítra by měla začít slibovaná “skoro rovina”, na kterou jsem opravdu zvědavá.