Ráno se v šest vzbudím a mám pocit, že se ani nepostavím. Nohy jsou v pořádku, ale spodní břicho. Dámy mě jistě pochopí. Odplazím se do sto metrů vzdálené koupelny, kde se marně stažím vzchopit, abych se ještě v horším stavu dopravila zpět do stanu. Tohle bez brufenu nepůjde a modlím se, aby křeče rychle přešly. Naštěstí prášek za půl hodiny zabírá, já přestanu mít zimnici a můžu vstát. Je možné, že hikování dámským dnům příliš neprospívá. Minimálně těm mým ne.
Jsem úplně nepoužitelná a moje normální provozní tempo se dnes někam ztratilo. Snažím se objednat boty na další zastávku, tektokrát o pár mil dřív, protože risk chození na boso kvůli upadlým podrážkách nechci opakovat. V tom uvidím Coleen, která dorazila včera večer. Coleen je jeden z nejvtipnějších lidí, které jsem v životě poznala a její humor mě neskutečně baví. Když potom během našeho hovoru zjistím, že je také bývalý právník a se svou prací před lety skončila po vážné nemoci, protože v tom neviděla smysl, rozumíme si ještě víc. Coleen je nejen vtipná, ale také asi největší borec tady na trailu a její sílu bych si jednou přála mít.
Podaří se nám zařídit vše potřebné, včetné objednání jídla na další dvě zastávky, bot, letenek a dalších povinností. Trochu mě mrzí, že tato zastávka byla bez většího cvičení, ale i tak to musí být. O poskakování na podložce tento výlet není a ani být nemá. Musíme ještě na poštu, která otevírá ve dvě odpoledne a my musíme poslat balík s věcmi, abychom si na Oregon trochu odlehčili batohy. Chvíli čekáme ještě na dalšího čecha Toma, který akorát se svojí partou dorazil a my se chceme rozloučit, protože už se možná nepotkáme. Na trail vyražíme až ve čtyři odpoledne. Budeme rádi, když dnes vyjdeme desetimílový kopec vedoucí z Cascade Locks, které leží jen třicet sedm metrů na mořem.
Tohle není kopec, ale stoupání, které vymyslel hodně poťouchlý člověk. Trail je vyšperkován kameny, prachem a po většinu cesty i komáry. Už jsem na ně téměř zapomněla. Za sto padesát mil na nás čeká balík s oblečkem proti komárům, tak nás snad do té doby nesežerou. Kempujeme téměř nahoře v lese, kde nám poslední západ slunce ty krvelačné bestie zkazí tak, že se raději běžíme schovat do stanu. Oba máme na Oregon jedno přání, tak za pár týdnů uvidíme, zda se nám splní. Plánovaná večerka v devět překvapivě nevyšla a když v půl jedenácté dopisuji tyto řádky, předem tuším, jak se budu tvářit na budíček v pět.