V pět opět vstáváme, situace je stále neutěšená a navíc máme úplně mokrý stan a spacáky. Kolem nás je spousta stop, které nám naše noční návštěvnice zanechaly na památku. Namísto spěchu a nervů se v klidu balíme, já se protáhnu, protože se už jen horko těžko stavím na nohy a v sedm vyrážíme. Do Youth campu je to jen šestnáct mil. Uvědomili jsme si, že poslední volný den jsme měli ve Stehekinu ve Washingtonu, což bylo před měsícem.
Nálada se od včerejška podstatně zlepšila, a to i přesto, že jsme oba zmrzlí. Před námi je jen jeden kopec a zbytek cesty téměr po rovině. Jakmile vylezeme z lesa, rozprostře se před námi nádherná hora, která má uprostřed rudé pruhy. Nevím, jak a zda vůbec se nějak jmenuje, ale to není důležité. Vše je jak má a já si to užívám.
Dáme si pauzu na svačinu a v přijemném tempu tři míle za hodinu pokračujeme. Vypadá to, že bychom mohli v Youth campu stihnout i oběd. U silnice chytáme signál a já nahrávám chybějící blogy. Dostala jsem několik neskutečně milých zpráv z domova, které nám udělají velkou radost a dál se nám šlape ještě lehčeji. Jakoby nemohlo být lépe, u odbočky ke kempu vidíme stát auto a starší manželský pár. Trail magic? Ano! Paní s pánem jsou v důchodu a viděli přeloni na youtube dokumenty o PCT a hikerech. Napadlo je, že by mohli potkat nové lidi a udělat pár hikerům radost, zvlášť když mají trail v podstatě za domem, pouhé dvě, ano DVĚ!!! hodiny jízdy. Skoro jsem upadla na zem. Tihle milí lidé jedou dvě hodiny jednu cestu s limonádami, ovocem a doma upečeným koláčem, aby si ve vedru sedli k prašné cestě a povídali si se smradlavými a hladovými kolemjdoucími. Neskutečné, dojemné a naději dodávající, že ne všechno na světě je úplně blbě.
Oběd vyměníme za popovídání a hodinku se zdržíme. Jsou momenty, kdy spěchat se má skutečně pomalu a tohle je jeden z nich. Po druhé odpolední přicházíme do Youth campu, což je dětský tábor, který se mimo jiné stará o hikery, kteří tu mají vlastní chatu, koupelnu, pračku a mohou se zde najíst. Americký tábor ani v nejmenším nepřipomíná ty, kterých jsem se jako dítě účastnila já. Je u velkého jezera, kde je možné provozovat veškeré myslitelné vodní sporty, děti bydlí v chatkách, což jsou spíše domy a stravování probíhá třikrát denně ve velké jídelně. Co je ešus netuší. Všichni jsou neskutečně milí a když postavíme stan na pláži u jezera shodneme se, že společně se Stehekinem je tato zastávka zatím tou nejlepší na trailu.
Tábor vše pro hikery dělá zdarma, přijímá pouze dobrovolné příspěvky, což si bohužel valná většina lidí vysvětlí tak, že je všechno zdarma. Je mi za své hikerské kolegy dosti stydno, protože za tuto neuvěřitelnou pohostinost by mi byla hanba nepřispět, což očividně není příliš rozšířený postoj. Přebalíme jídlo, které jsme si sem nechali poslat, vypereme sebe i prádlo a můžeme jít rovnou na večeři. Podává se pizza a já jen nejistě u výdejny zmíním, že si dám jen salát, protože mám alergii na lepek. Není problém, mají samozřejmě bezlepkovou pizzu, vše bez masa a Youth camp bezkonkurenčně vyhrál soutěž o nejlepší jídlo na trailu. Jirka si jde pro jistotu přidat a od sedmé večerní má na tváři spokojený úsměv. Dokonce tvrdí, že v pět vstáváme, abychom dlouhý úsek bez vody přeběhli co nejdříve.
Udělat si tady den volna zní to velmi lákavě, ale tušíme, že by se nám jen těžko odcházelo. V půl devátě dopisuji tyto řádky a cítím, že cvičit dnes budu sama.