V pět nekompromisně zvoní budík a my ještě nekopromisněji vstáváme. Za hodinku a kousek se zvládneme probrat, nasnídat a já díky signálu i zavolat domů. Pak už nasazujeme batohy a běžíme. Trail je přívětivý, široký a vede téměř po rovině s občasným kopečkem, který se však po měsíci ve Washingtonu zdá být jako rovina. Dnes je historický moment, protože nejen, že máme “ten by ten” ale dokonce “twelve by ten”. V takových dnech je nejhorší se nechat ukolébat ujitými mílemi, což je především moje specialita.
Potkáváme dvě starší paní a zjistíme, že s jednou z nich jsme se potkali v Julianu u pokladny. Julian byla naše první zastávka v poušti, kam nás vyhnal déšť a mlha. To, co jsme tenkrát považovali za “špatné počasí”, by nám dnes přišla jako malá přeháňka a trochu silnější vítr. Chvíli jsme si popovídali a pak každý pokračovali svým směrem.
V půl jedenácté na čtrnácté míli u potoka vaříme vločky a pak v ledové vodě vypereme ponožky a sebe. Počasí připomíná poušť s tím, že písek vystřídal jemný prach, takže buď musíme jít deset centimetrů za sebou nebo naopak dvacet metrů od sebe. Ať tak či onak, špinaví jsme i za ušima. Pauza se protáhla na hodinu a půl a v poledne pokračujeme. Terén je stále stejný. Jednoduše řečeno – jdeme v lese. Po pár mílích přichází další pokušení. Obrovské, průzračné jezero s modrozelenou vodou přímo volá po vykoupání. Lidé, kteří jak šílenci zrovna neběhají po lese s batohem padesát kilometrů denně se tu koupou, jezdí na lodičkách či rybaří a vypadají velmi spokojeně. Není možné zvládnout všechno a tak si alespoň slibujeme, že příště program cesty trochu upravíme.
Protijdoucí pán nám s úsměvem sdělí, že za pár mil je trail magic. Ač jsem si nedávno stěžovala, že pro nás asi trail magic už neexistuje, úplně se mi to dnes nehodí. Nejhorší je si teď sednout, protože v tomhle počasí se každá delší zastávka odmění neskutečnou bolestí chodidel, které zase chvíli trvá rozchodit. Když ale potkáme několik dalších hikerů jdoucích z jihu, kteří o paní s trail magic básní, nemůžeme ji vynechat ani my. Že jsme dobře udělali je jasné hned, co v kempu pro koně spatříme neskutečně milou paní, obrovského psa a koně. Paní sem jezdí už třetím rokem, aby tři týdny dělala hikerům radost. V horku mám trochu problém jíst, ale tohle vymazlené občerstvení nešlo odmítnout. V party stanu byly přichystány toasty společně několika druhy sýra, salát, zelenina a dokonce bezlepkový chleba. Jídlo daleko předčila příjemná konverzace, ke které se přidal pár kempující vedle. Než jsme odešli dorazil ještě jeden hiker, který začínal jednadvacátého března a přešel jako jeden z prvních Sierru. Jeho vyprávění o tom, že první část přešel ještě po sněhu, pak na týden musel z trailu odjet kvůli sněhovým bouřím, aby v poslední části brodil řeky po prsa, mě utvrdilo v mém přesvědčení, že kreativní řešení naší cesty bylo nejlepší rozhodnutí. Kluk pochází z Kanady a prohlásil, že zábava to určitě nebyla a je rád, že to přežil.
Plánovaných dvacet minut se opět protáhlo na hodinu a půl a ranní nadšení poněkud opadlo. Je vedro a já mám opět nohy z gumy. Za poslechu audioknihy se posouváme stále stejným lesem. Mám pocit, jako by mi někdo zlámal chodidla a hodil cihly do batohu. Hodně cihel. V šest stavíme u dalšího zdroje vody a děláme záchrannou kávu, něco sníme a opět si máčíme nohy v ledové vodě, což je jediné, co na bolavá chodidla zabírá. Alespoň na chvíli, než se na ně člověk opět postaví. Přestože odvážný návrh dnešního výletu trochu narušily společenské události v lese, stan stavíme na dvaatřicáté míli v půl deváté večer. Přiletěli nás pozdravit naši staří známí komáři, a to v hodném počtu. Vítáme je sprostými slovy a repelentem a už se těším na náš síťovaný obleček, který na nás čeká v balíku za šedesát mil. Jediné co zvládneme je trochu si zacvičit, což je pro moje záda naprostá nutnost, pokud chci další den vstát. Po večerce s pomyslnými sirkami v očích dopisuji tyto řádky a je mi jasné, že kvalita mých zápisků nebude moc valná. Tak zítra zase v pět a já jsem moc zvědavá, jak dlouho nám ještě to ranní vstávání vydrží.