Budík v pět nekompromisně odhalil neštěstí, které se přes noc událo. Někdo nám ukradl nohy! Od kotníků dolů nám místo nic implementoval cosi na způsob gumy s nervy tak citlivými, že bylo téměř nemožné se na tyto pahýly jen postavit. Co budeme dělat? Zvažujeme naše možnosti a ta jediná proveditelná je sebrat se a jít dál. Včerejší roviny jsou ty tam a nastupují kopce a vedro. Tak nějak tuším, že dneska to bude náročné.
Aby toho nebylo málo hned po ránu zjistím, že jsem ztratila medvěda. Odznak na batohu, který mi Jirka koupil ve Stehekinu a který fungoval jako jejich odpuzovač. Co na tom, že funkční příliš nebyl. Byl krásný. Energie nikde, hlad taky ne, jen dlouhé míle a horko. Stavíme v půl jedenácté na vločky u malého potoka, ve kterém si chladím bolavé nohy. Ledová voda funguje a stát na nich je najednou trochu snesitelnější. Zdá se, že boty, které mi tak vyhovovaly, v Oregonu nefungují. Dnešní snídaně je královská, protože do vloček natrháme borůvky. Nálada je veselejší a ač se ani jednomu z nás nechce, po hodině se zvedáme a pokračujeme v cestě.
Další úsek připomíná poušť. Majíc v hlavě včerejší rozsezení u trail magic se domluvíme, že se v Olalie resortu, který je kousek od trailu, ani nebudeme zastavovat a půjdeme dál. Po několika mílích míjím protijdoucího pána. Pozdravím, rychle odpovídám na klasický “small-talk” a přeji si jediné: nezastavovat se, protože už bych se také nemusela rozejít. Když pán pronese, zda bychom neměli zájem o trail magic, vypadne ze mě jediné “já nevím” a chci jít dál. Jirky se pán ptá odkud jsme a když řekneme, že z Čech, rozzáří se a řekne, že musíme jít s ním. Říká si OG a u Ollalie resortu dělá trail magic a na své mapě ještě nemá napínáček z Čech. Co na to říct, než že kapitulujeme a necháváme se dovést, kam se po nás žádá.
Díky vedru a nedávné snídani si dáme alespoň meloun. Nebudu lhát. Chutnal báječně. OG je tady již dva dni a díky trailu potkává lidi z celého světa, protože sám nikdy neopustil státy. I tak se dá cestovat. Láká nás, že nám pučí kanoi a projedeme se po jezeře. Chvíli se nám podaří odolávat, ale pak stejně podlehneme. Kdy se vám stane, že v lese potkáte člověka, který si vás dovede ke stolu, dá vám meloun a nutí vás vozit se na jeho lodi. Projížďka s výhledem na Mt. Jefferson byla parádní a ztracené míle za to určitě stály. Už podruhé se dnes přemlouváme k odchodu, protože chůze jednoduše jenom bolí.
Čeká nás závěr dne, kterým je vysoké stoupání s ještě větším převýšením, jehož závěrečná část je po sněhu. Některé úseky jsou čiré utrpení a tohle je jeden z nich. Když však v sedm došplháme na vrchol a vidíme západ slunce, je vše špatné zapomenuto. Na vrcholu je plno stanů a také odhadem pět stupňů. Pokračujeme proto trochu níž, kde najdeme úplně schované, osamělé místo na stan s výhledem přímo na protější horu. Díky zimě a větru tu navíc není ani jeden komár.
Vaříme čaj, abychom vyrovnali teplotní šok a jdeme po týdnu opět plně oblečení do spacáků.