Ráno máme celý les jen pro sebe a po snídani ve stanu, který jako jediný zaručí, že sníme jídlo dřív, než komáři nás, vyrážíme. Máme velké oči, co se mílí týče a už od rána jsou nám házeny klacky pod nohy. Tedy spíš kameny. Tu je krásná houba, kterou musím obdivovat, tu výhled na hory, tu potkáme někoho, koho jsme již potkali a na patnáct minut se zapovídáme. Korunu zdržování nasadí jezero. Jirka má potřebu si odskočit a tak využiju příležitosti, že se v průzračné vodě půjdu vykoupat. Sundám si tričko, když v tom si všimnu nějakého pohybu. Rak! A ne jeden, jak si všimnu při bližším ohledání břehu, když jich napočítám patnáct. Pochodují si v klidu po mělkém dně, ve vzduchu střihají klepety a nebojí se přijít až ke mně. Nechci je plašit ani na nějakého omylem stoupnout, a tak se zase obleču a volám na Jirku, ať jde za mnou. U raků se zdržíme dobrou půlhodinu, ale je jasné, že jsme nemohli jen tak běžet dál.
Za další půlhodinu přišlo odskočení na mě. Svačiny jsme schopni sladit, tempo taky, ale tyto potřeby moc ne. Příroda se neptá. Jsem rychlá, jako blesk a když se vyrážíme dál, míjí nás Mike. Ten samý Mike, kterého jsme potkali při příchodu do Cascades Locks, ten samý Mike, který již má Tripple crown a jde si znovu PCT jen tak pro zábavu. Ano, ten samý Mike, který převčírem říkal, že jede na dva dni za kamarádem nás právě předešel. Vtipně prohlásil, že “si myslel, že už nás neuvidí” tak jsem mu stejně vtipně odpověděla, že “nás zdrželi raci”. Mike má batůžek připomínající pytlík na cvičky na tělesnou výchovu a místo tabletu nahrává svůj blog na diktafon o váze třiceti gramů. Uklidňuji se tím, že zase nemá žádné kamarády, protože s ním nikdo těch čtyřicet až padesát mil denně chodit nechce. Mike vyrazil dnes ráno z města a postěžoval si, že ho velmi zdržuje trhání borůvek. Skutečně potom asi tři za chůze připomínající přespolní běh utrhl. Ještě než zmizel za zatáčkou prohodil, že se jistě uvidíme zítra v Timberline Lodge na snídani. Tak určitě. Budu ráda, když tam budeme na odpolední čaj. Miluju Mikův suchý humor. Jediný problém je, že on to vždycky myslí vážně.
Oběd si chceme dát až později, a než se na místo určené dopravíme, je půl čtvrté odpoledne. Vaříme a zjišťujeme, že máme jídlo tak na tři dni místo na den. Jirkovo strádání vedlo k tomu, že teď nosíme tolik jídla, že můžeme ostatním hikerům dělat trail magic sami. Žertuji. Víc ho nemáme, spíš v teple nemáme hlad, nebo já určitě ne. Spokojeně bych chodila jen o vločkách a několika tyčinkách a vařič bych poslala dopředu. Jirka dnes řekl, že by nejraději udělal to samé. Jaká škoda, že máme jídlo nakoupené na dvěstě padesát mil dopředu a všechno je nutné vařit. Je zajímavé, jak se výkon a potřeby těla mění s okolní teplotou. Ono se to nějak samo vytříbí, ostatně jako všechno tady.
Odpoledne to na nás oba padne, protože se opět změnil tlak. Mám zpět své gumové nohy a usínám za chůze, Jirka na tom není o moc lépe. Zabalíme to na pětadvacáté míli v sedm večer s tím, že ráno moudřejší večera. Budík nastavíme na pátou, protože si chceme dát malou zacházku k Ramona falls a v Timberland Lodgi, kde Mike bude na snídani, musíme být do tří odpoledne. Proti nám hraje skutečnost, že k hotelu vede desetimílový kopec, prý Oregonský nejvýživnější.