Včera večer jsem po vypnutí ipadu usnula jako miminko. Několikrát mě vzbudil Jirka, který měl problém přesně opačný a prý do dvou ráno oka nezamhouřil. Bylo mu horko, takže spal jen v tričku a otevřeném spacáku. Mně bylo v mém pelíšku do mínus deseti s vložkou navíc, oblečené do merino legín, dvou triček a kukly na hlavu moc příjemně. Nechci si ani představovat až bude opravdu zima a ne dnešních příjemných osm stupňů.
Probudilo mě lehce po šesté ráno mé studené koleno opírající se o stěnu tarpu, který se trochu prověsil. Praktické věci ještě budeme muset doladit. Jako první mě napadlo vyskočit ze spacáku, rychle sbalit a vyrazit. Když jsem vylezla ze stanu a viděla krásu a klid kolem, zapnula jsem vařič a začala dělat kávu. Vyrazit nám zabralo decentní tři hodiny, což je další věc, na které musíme zapracovat. Ovšem první ráno a pravděpodobně následující měsíc se honit nebudeme.
Než jsme vyšli usilovně jsem se snažila rozcvičit pravé rameno, které se tvářilo, že je zralé na okamžitou operaci. Uvolnilo se, když jsem ho otočila do určité polohy, ale v tu chvíli začal úplně stejně bolet krk a já tak dostala na výběr. Buď odumírající rameno nebo krk kam se obratle jaksi nemůžou vejít. Rozhodla jsem se to střídat a ač se mi šlo lépe než včera trochu jsem propadala trudomyslnosti, že tohle prostě nedám. K odhadnutí, jak se mi jde, stačil Jirkovi jediný pohled. Podíval se pozorněji a zeptal se:
“Proč máš ten batoh tak nízko?”
Já: “Abych ulevila ramenům”
J: “Ale takhle ti všechna váha leží právě na ramenou”
Já: “To není možný”
J: “zkus si to dát výš uvidíš”
Jen nerada jsem zkusila batoh posunout nad boky a stal se zázrak. Rameno a krk sice pořád bolely, ale byla to snesitelná bolest, možná dokonce, jak s oblibou na lekcích říkám “lehký diskomfort.” Z názvu bederní pás při hlubším zamyšlení vyplývá, že by se měl nosit na bedrech, ale při rychlém startu s plnou náloží jsem prostě nepřemýšlela. Vyzkoušená platí a naštěstí jsem se ničila jen první den.
První čtyři míle jsme klesali a na protějším kopci jsme viděli, že to co klesáme, bude brzy stoupat. Převýšení cca 400metrů na čtyři míle a mně došlo, že jediné, co tu poušť připomíná je sucho a prach, který máme úplně všude.
Po upraveném batohu cesta příjemně ubíhala a já byla schopna se chvílemi dokonce kochat. Nic jiného mi ani nezbývá, protože zaměřím-li se příliš na sebe, okamžitě cítím, že mě nepřetržitě něco bolí. Došli jsme k poslednímu zdroji vody, podobně žlutému jako včera a dofiltrovali jsme pro jistotu čtyři litry. Jak jsme už ráno tušili, do největšího krpálu půjdeme v pravé poledne. Trochu nepřesvědčivě jsme se utěšovali, že je to dobře, že alespoň něco natrénujeme.
Upřímně říkám, že začátek jsem si představovala daleko jednodušší. Půjdeme přece pouští = vedro a rovina nebo ne? Pokud se dívám do map a něco z nich vyčtu stejně si převýšení nedovedu reálně představit. Z části je to asi mou povahou ve stylu “v klidu” a z části tím, že kamkoli se člověk na internetu podívá, všude čte jen ty pozitivní zážitky. Všichni chodí bez problémů dvacet, třicet mil denně a málokdo narovinu přizná, že ho fakt, ale sakra fakt hodně bolí záda po prvních pěti kilometrech. Určitě jsou tu borci, kteří mají natrénováno a nahodí osmikilový batoh na záda, protože víc nepotřebují a uběhnout první den třicet kilometrů v těhle kopcích jako nic. Všechna čest. Pár jsem jich tu viděla. Myslím, že to jde pojmout i jinak a výletněji, zvlášť ten začátek, když člověk není zkušený hiker, protože odpálit se je hrozně jednoduché.
Dost tu zatím pozoruji hromadnou “strhávací” náladu. Před startem většina lidí říkala, jak vyrazí v klidu a pomalu, ale odpoledne jsme už skoro nikoho neviděli. Jde-li člověk sám, nechce zpočátku nocovat o samotě a nechá se tak jednoduše strhnout k více kilometrům, než na co má. Všechno se nasčítává a s velkou pravděpodobností se mu to později vymstí. Nebýt jógové praxe, nebyla bych výjimkou. Člověka sice něco bolí, ale “hej se ještě hecnu ne, co to je pár kilometrů.” Naštěstí však vím, že nejlepší praxe je ta, po konci které se nebudete moct dočkat druhého dne, až si znovu zacvičíte. Nedá se říct, že bych se nemohla dočkat, až si nasadím batoh na záda, ale určitě se těším, až půjdeme zítra dál. Výhodou trailu je, že i ty nejsebevědomější borce dřív či později zkrotí a jak jsem včera poznamenala, jsem zvědavá, kde skupina ne moc pokorných, ale zato nesmrtelných “testosteronových kokůtků”, kteří s náma také vyráželi, bude za dva měsíce.
Na druhou stranu je škoda, aby člověk kvůli strachu z neznáma na výlet ani nevyrazil a nemusí to být zrovna PCT. Ano jsou tu jedovaté kytky, jsou tu hadi a další u nás neznámá zvířata, ale je tu neskutečně krásná příroda, a to jsme ještě nikam nedošli. Není nutné se vypravit rovnou na půl roku, k zážitkům stačí úplně pár týdnů či dnů, ve kterých zkusí člověk opustit svou komfortní zónu a třeba se trochu zamaže. I kdybych měla za týden skončit, stálo to za to.