Blog

Den dvacátý aneb filozofické dopoledne a…TY VOLE MEDVĚD!

Ráno se probudím okolo půl šesté úplně rozlámaná. Bez dlouhého přemýšlení vstávám. Musíme co nejdřív vyrazit, abychom alespoň trochu utekli vedru přes den. Ráno je bez kávy, protože nemáme vodu. Než stihneme zabalit přijde Jack, následovaný němci. Vstávali ve čtyři a v půl páté vyráželi. Na vstávání ve čtyři ráno jsem si nedokázala zvyknout za rok v Indii a nejsem si jistá, že tady to bude jiné. Dávají si snídani a my odcházíme. Ještě jednou se potkáme dole u řeky, kde pro si pro změnu děláme kávu my a pak už jim utečeme.

Dopoledne probíhá ve znamení střídavých nálad u mě. Při svých dnech dokážu být pěkně otravná, nejen sama sobě. Z úvah mě vytrhne až velký chřestýš ležící přes cestu. Chvíli na něj mluvím, klepu hůlkami a on se pak líně odplaží ke kraji trailu. Mluvím na něj dál a opatrně projdu kolem. Výborně, tak to bychom měli. Po kávě se nálada v týmu zlepšuje, probereme s Jirkou vše potřebné a pomalu postupujeme dál. Opravdu pomalu, protože každou chvíli brodíme řeku a hledáme trail, který vzaly letošní povodně. Lezeme přes větší i menší balvany a docela se bavíme. Po dalších dvou hodinách přestává nás smích přejde. Řeku a kameny pomalu vystřídají kopce.

Dnes jdeme naše zatím největší převýšení. Nasazuji sluchátko (s oběma tady nechodím, abych stále slyšela, například hada nebo jakýkoliv jiný zvuk na trailu) a dnes vynechávám besedy a naučnou literaturu, ale pouštím si Queeny a během pár písniček je energie zpátky. Paráda. Cesta krásně ubíhá, Jirkovi se dnes také jde mnohem lépe a jsme domluveni, že zastavíme u příští vody a dáme si oběd.

Z dálky vidím, jak někdo leží na zemi u stromu a spí.

„Kdo to asi je“ říkám si a pokračuji v chůzi. Najednou se mi nohy zastaví a hlavou mi proběhne “ty vole, medvěd”!

Okamžitě se proberu, začnu couvat a tiše říkám Jirkovi, který je za mnou “medvěd, pojď zpátky.” Zaplujeme za nejbližší keř a přemýšlíme co dál. Mědvěd není velký, takové větší mládě se kterým bych se okamžitě pomazlila, ale trochu se bojím, že každé mládě má i maminku a ta může být nedaleko. Po chvíli jdeme opatrně ke spícímu muži, kterého se rozhodneme probudit. Nemám ráda, když mě někdo budí, ale přece jen bych asi chtěla vědět, že se kolem mně prochází medvěd.

Spící muž byl Quarter. Starší pán, kterého jsme potkali u Scouta a Frodo v San Diegu a který vyrážel na trail den před námi. Přítomnost medvěda ho překvapila, žádní medvědi by tu být neměli a už vůbec ne hnědí. Poté, co zalitoval, že se nevzbudil a nevyfotil si ho se přetočil na druhý bok a spal dál, což mě trochu překvapilo. Pokud bych u nás v lese viděla srnku, taky by mě to nevyplašilo, ale přece jen tohle je medvěd a dost možná není sám. Nechali jsem Quartera spát, protože určitě věděl, co dělá a rozhodli jsme se, že nabereme dole vodu, chvíli se posadíme a uvidíme, protože do lesa se nám hned nechtělo.

V klidu jsme se usadili a přemítali, že medvěd už určitě odešel a za chvíli vyrazíme. Najednou se podívám doprava. Je tam znovu a neomylným krokem jde k nám. Narozdíl od nás se nebojí vůbec a vypadá to, že se chce kamarádit. Což o to, ráda bych mu přání splnila, ale v hlavě jsem měla představu rozzuřené medvědice, která moje nadšení sdílet nebude a přiřítí se k nám chránit své mládě. Co pak? V rychlosti jsme vylezli na skálu, která byla nad námi a já se okamžitě přestala být výšek. Méďa se spokojeně dokoulel k našim batohům, vedle kterých si lehnul a koukal na nás nahoru. Chtělo se mi smát, protože celá situace byla dost komická. Dva blbci sedí na skále, pod kterou se spokojeně rozvaluje medvěd.

Žádná domluva nebyla možná. Nejdřív jsme se mu snažili vysvětlit, že bude nejlepší, když odejde. Lehl si. Zkoušeli jsme křičet. Nic. Tloukli jsme hůlkami. Reakce nula. Volali jsme na Quartera, že medvěd je tady a že by možná mohl přestat spát. Quarter se po chvíli zvedá a slyšíme, že se balí. Medvěd zatím ani nehnul brvou a začal se dobývat Jirkovi do batohu, na kterém byli připnuté odpadky a tlapkou se ho snažil otevřít. Házeli jsme dolů i malé kamínky, samozřejmě tak, abychom ho nezranili, ale ani to nepomohlo. Najednou schází dolů Quarter. S připnutým reproduktorem na batohu, ze kterého se line hudba ve stylu Rockyho. Řve jako na lesy a divoce máchá rukama. Medvěd se opět ani nehne a spokojeně se dál dobývá Jirkovi do batohu. Trochu mě mrzí, že můj telefon zůstal v batohu, protože tohle opravdu byla scéna za všechny peníze. Samozřejmě si uvědomuji, že nejhorší varianta příchodu maminky je stále možná, ale nechci si jí připouštět. Křičíme i my a po chvíli méďa uraženě odchází. Okamžitě se probudilo mé záchranářské já a začalo mi ho být líto. Určitě měl jen hlad a já se s ním ani nerozdělila o tyčinku, ačkoliv mám ještě čtyři. Byl až neuvěřitelně ochočený a zdálo se, jakoby někomu utekl. Medvědi by tu být neměli nebo to si aspoň všichni myslíme. Quarter říkal, že hnědého medvěda nikdy neviděl. Zkusíme zítra zavolat místního rangera a o situaci ho informovat.

Medvěda jsem litovala ještě asi tři kilometry, než začal brutální kopec a já byla ráda, že se pohybuji směrem vpřed a ne vzad.

Do místa na stanování jsme došli o hodinu později, než jsme zamýšleli. Bylo zde již několik lidí a několik z nich medvěda také vidělo. Z dálky. Osobní zkušenost jsme měli jediní a když mi tu jeden starší, zkušený pán večer říkal, že nechápe, proč ostatní najednou věší jídlo na stromy, že tady mědvědi nejsou, docela jsem se smála. Podělila jsem se s ním o dnešní zážitek a šel věšet taky.

Všichni už spí, protože v sedm večer zalezou do stanu. Já v devět teprve dopisuji blog a doufám v klidnou, ničím nerušenou noc.

Napsat komentář