Ranní klasika kolem šesté probíhá stále stejně. Nehledě na tom kdy jdu spát se nejpozději v šest vzbudím a raději hned vstávám. Jdu využít toho, že vzhůtu jsem jediná a jdu si umýt vlasy. Vodou a dezinfekcí na ruce. Je mi záhadou, že ačkoliv si myju vlasy zhruba jednou týdně čímkoliv, co je po ruce nebo jen vodou, vypadají skoro stejně jako doma. Možná po svém návratu dost ušetřím za vlasovou péči, i když si nejsem jistá, že to bude fungovat i v Praze.
Podařilo se mi se ve sprše neumazat a cítím se znovu docela čistě. Zbývá ještě “vyprat” prádlo ve dvou krabicích, které se tváří jako pračka a sušička. V koupelně je naštěstí tma a jejich stav není pouhým okem příliš rozeznatelný. Sypeme věci dovnitř, házíme požadovanou částku a doufáme v to nejlepší. Podařilo se. Po hodině vyndaváme prádlo suché a s trochu příjemnějším odérem. Jirka nemůže najít ponožky. Nejdřív padne vina na mě, potom na pračku, sušičku, aby je po hodince usilovného pátrání a vybalení jak mého, tak svého batohu našel u sebe v kapse.
Sedím na zápraží u kamen a čekám na kluky. Dorazí místní pán a hlásí, že dnes má napadnout ve Wrightwoodu deset centimetrů sněhu. Pochybuji o jeho příčetnosti, protože se trochu motá. Je skoro červen, přece nebude v poušti sněžit. Domlouváme se, že přece jen zkusíme zavolat Janet, která má ubytování ve Wrightwoodu za rozumnou cenu a počkáme. Máme štěstí, je volno, a tak se balíme a vyrážíme.
Než dojdeme na silnici začíná sněžit. Bere nás hned první auto a za chvíli už jsme na poště, kde vyzvedáváme balík s jídlem a nesmeky, které se teď budou hodit. Neseme batohy na ubytování, které trumflo všechny předchozí. Útulná chata, kde je teplo a čisto. Co víc si přát. Jdeme na snídaňo-oběd do nedaleké restaurace. Bohužel už nemají snídaně, tak menu pro mě dost připománá včerejší večer. Salát a hranolky ze sladkých brambor, kousek vege burgeru od Jirky a káva. Potkáváme i ostatní hikery, včetně těch, o kterých jsem si mysleli, že jsou několik dní před námi. Nehledě na to, jak moc kdo chvátá, se stejně většinou dřív nebo později setkáme.
Po jídle pokračujeme do “Železářství a domácích potřeb”, kde mají i sekci s vybavením pro hikery. Trochu si nad finanční plán provětrám kapsu, protože jsem zjistila, že má bolavá achillovka je zřejmě způsobena tlakem lemu ponožky na zadní část boty. V obchodě mají prstové ponožky, které jsou vyšší a dokonce i teplé, které se nosí přes ně a které v příštích dnech určitě využiji. Dlouho se nerozmýšlím a kupuji dva páry spodních a jedny svrchní. Nemám ráda vysoké ponožky, ale tady není čas na parádu. Dokupujeme ještě tablety do vody a provaz na věšení jídla a dostáváme k nákupu oba bombu k vařiči za deset centů, takže ve finále ještě ušetříme.
Při placení vytáhne dobře stavěný pán za kasou čokoládu. Když vidí můj pohled bez zaváhání štráfek rozdělí na dva díly a jeden mi podává. Poděkuji a vysvětluji, že sdílená a od cizího chutná nejvíc. Myslím, že to chápe a je rád.
Jdeme dokoupit jídlo na dnešek a do chaty přijdeme až před pátou odpoledne. Za chvíli dorazí i neskutečně milá paní majitelka, která mi dokonce půjčí podložku na jógu. Poprvé od příjezdu nebudu cvičit na papíru. Večerní cvičení je tedy veselé. Večer dorazí ještě jeden český kluk. Honza vyrážel začátkem května, je trochu rychlejší než my a narozdíl od nás má vše pečlivě naplánované. Společně probereme naše zážitky. Díky vysokému počtu čechů na trailu se Pacifická hřebenovska může přejměnovat na “Pacific czech trail”.
Po večeři, ke které všem udělám vaječné omelety přebalíme jídlo a usoudíme, že ráno moudřejší večera. Jak už to tak bývá, ve městě se mi nechce spát a tak usínám až po půl jedné.