V noci byla opět zima, ačkoliv stan zůstal zavřený. Tentokrát žádná kondenzace a když v půl šesté ráno zašeptám magické slovo „palačinky“ bez řečí vstáváme oba. V rekordním čase se balíme a v 6:15 vyrážíme. Pak že to nejde. Máme to k silnici “jen” sedm mil. Jediný problém je, že teplota je kolem nuly. Přijdu si jako rampouch, který ačkoliv jde v péřovce, nemůže se zahřát. Skoro běžím. Kdybychom nemuseli dvakrát stavět kvůli Jirkové touze kopat jamky a následně je zahrabávat, měli bychom rekord i na kilometry.
Přesto po půl deváté dobíháme k silnici, kde již stojí dvě auta a protože jsme skoro první, řidič jednoho z nich nám nabízí odvoz do města za deset dolarů. Bez váhání odvoz bereme a já jsem ráda, že moje včerejší sliby nebudou plané. První zastávka je v Grizzly Manor Cafe a chvíli po deváté přistanou před Jirkou dvě gigantické palačinky. Sice se chvíli rozhodoval, zda si nemá dát pro jistotu čtyři, ale naštěstí zvítězil zdravý rozum a stejně je nedojedl. Místo bylo klasické, americké a na české poměry trochu neuklizené. Českou hygienu by ve státech brzy kleplo. Já si mohla z menu vybrat banán, ale zase jsem měla kávu, která by množstvím a sílou probrala i otráveného Vávru. Oboustranná spokojenost.
Napumpovanou kofeinem mě dokonce přestaly bolet nohy a já na chvíli zalitovala, že nejdeme zpět na trail. Bohužel celé dopoledne řeším boty, u kterých došlo k dalším komplikacím a proto přijdou až zítra, a to ještě nevím kdy. Vysílám přání o sto šest, aby to bylo co nejdříve a my se mohli vrátit na trail. Možná jsou boty chytřejší něž my, protože zítra mají být čtyři stupně a celý den má pršet a tak tu máme zůstat.
Neseme věci do ubytování, které se povedlo. Máme celý byt za cenu hostelu jen pro sebe. Pan majitel je frajer, protože nám nechá klíče vedle v obchodě se zmrzlinou a můžeme se ubytovat už dopoledne. Dáváme si sprchu a divím se, že ze mě neteče ani tolik špíny. Očivicně koupel v řece pomáhá, protože v koupelně jsem byla naposledy přesně před týdnem. Nedostatek hygieny kupodivu zvládám a protože se nevidím, tak to vlastně neřeším.
Nenecháme se zlákat lenošením, ale vyrážíme na nákupy. Sveze nás hned asi druhé auto a my za chvíli vystupujeme před obchodem “Všechno za dolar”. Není dobré chodit nakupovat hladový a už vůbec ne do obchodu, kde všechno stojí dolar. Nakoupili jsme zde skoro celý nákup, který ještě dokončujeme ve vedlejším obchodě trochou zeleniny a bezlepkového chleba. Máme plný batoh jídla a přemýšlíme, že si najdeme nějakého hodného šerpu, který nám to ponese. Pak si uvědomíme, že jsme ve Státech a raději se rozhodneme část věcí poslat napřed, společně s nesmeky, jedním vařičem a Jirkovo kindlem, protože toho přečetl ještě méně než já. I s poštovným nás to vyjde stále levněji než nakupovat jídlo v příští zastávce.
Do pokoje se dostaneme až v pět hodin odpoledne. Stále nevíme, kdy budou moje boty doručeny a kdy budu moct odeslat svoje stávající na reklamaci, podle čehož se bude odvíjet i zítřejší den. Využíváme nečekaného prostoru na pokoji a trochu si zacvičíme a večer jen tak „čumíme“. Musím říct, že půl dne ve městě člověka vyřídí víc než dvacet mil v kopcích. Je sice nezvykle najedený a čistý, ale…jakoby tu něco chybělo…