V noci jsem se opakovaně budila zimou. Spali jsme v dolíku u vody a kvůli medvědovi jsme nechali otevřený celý stan, aby nás lépe viděl a nemusel se do stanu dobývat a celý nám ho rozkousat. To je samozřejmě nadneseně řečeno, protože otevřeno jsme díky vlhku měli hlavně kvůli kondenzaci. Příliš to nepomohlo a navíc nám byla šílená zima. Dopadla jsem tak, že poté co jsem se snažila vnutit k Jirkovi, protože jsme měli spojené spacáky a on mě několikrát odstrčil s tím, že je mu vedro, jsem vyndala z podhlavy péřovku a spala jsem v ní. Ve spacáku do minus deseti a v péřovce od jejíž koupě mě v obchodě odrazovali s tím, že mi v ní bude vedro. Neměli pravdu. Dokonce jsem zvládla jít v noci na záchod bez baterky a hrála oblíbenou hru “když nic nevidím, nic nevidí mě.” Lepším se.
Ráno podle toho vypadalo. Tušíte správně, nevyskočila jsem jako fretka a nenahodila v půl šesté batoh na záda. Byla jsem zmrzlá jako sobolí hovno a stejně rychlé byly i mé pohyby. Zkrátím to. Vstávali jsme před šestou a vyrazili i s filtrováním vody a praním ponožek ve čtvrt na deset. Ano, byli jsme poslední a většina lidí vyrážela minimálně dvě hodiny před námi. Všechny jsme doběhli v poledne, když si dávali pauzu, takže zas tak zlé to s námi není. Když jdu, tak jdu a když odpočívám, tak odpočívám. Jinak to ani neumím.
Ve druhém kopci jsem si nasadila na jedno ucho sluchátko, abych doposlouchala včerejší, medvědem přerušenou, hudební produkci. Jak se mi pěkně šlape, tak najednou v levém, volném uchu, slyším hlasité chřestění a periferně zahlédnu i jeho původce. Shodou okolností jsem si akorát říkala, že je dobře, že jsme zase ve dvou a půl tisících metrech a že tu jsou sice medvědi, ale zas tu nejsou chřestýši. Tak opět vedle, tenhle měřil odhadem dva metry a chřestil tak, že i přehlušil hlas Freddieho. Jirka chvíli váhal, pak také rychle proběhl a za hlasitého chřestění jsme utíkali dál. Musím říct, že medvěd byl minimálně hezčí.
Dnešní den byl poněkud monotónní, protože jsme chtěli ujít dvacet mil a tak jsme museli šlapat. Aby se nám šlo ještě lépe, táhli jsme šest litrů vody, která patnáct mil nikde nebyla. Nevím, zda je to psychologická hra, ale jakmile musíme nést hodně vody, protože nikde není, najednou ani jeden nemáme žízeň a doneseme spoustu vody k dalšímu zdroji a Jirka nadává. Ale běda, jak bychom jí neměli…Určitě bychom umřeli dehydratací. Kolem druhé jsme si dali oběd. Já zbytek vloček nevím od kdy a Jirka měl gurmánsky chleba, kousek sýra a tvrdý salám. Trošku jsem na něj smutně koukala, protože ačkoliv salám bych si nedala, tak suchý chleba klidně ano, protože vločky na dvacet způsobů se dřív nebo později přejí. Zase mi po nich není špatně, což je teď to nejdůležitější.
Jirkovi salám nejel a tak smutně koukal po mých vločkách. Člověk chce vždycky to co nemá, ať už je kdekoliv. Salámový kus hmoty, která zvířátka asi téměř neobsahovala, nám však zpestřil celé odpoledne tím, že po její konzumaci Jirka začal nejdřív hekat a pak dost intenzivně nadávat. Nejdřív na salám, pak na sebe a pak pronesl, že to byl poslední salám v životě. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží…
Minuli jsme místo, kde zůstávali všichni ostatní a pokračovali jsme čtyři míle dál, kde jsme v sedm postavili stan. Proběhlo i krátké cvičení, které alespoň trochu ulevila mému neštastnému ramenu a krku, které pořád hodně bolí. Pozitivní je, že ostrá bolest přichází vždy po více a více kilometrech. Párkové neštěstí jsem se snažila vylepšit večeří, a to polentou s hráškem a sušenou zeleninou. Povedlo si, protože Jirka snědl čtyři porce a ještě to dojel dneska už třetí sušenkou. Už od ráno ho lákám, že ho zítra ve městě jako první věc pozvu na mega palačinky. Vždy když to řeknu, Jirka trochu zjihne. Zjistila jsem, že v palačinkárně otevírají v šest ráno a trochu se bojím, aby zítra nebyl první den, kdy budeme vstávat ve čtyři, abychom tam byli první.