Ráno mě vzbudil déšť. Chvíli jsem si četla s omrzající rukou vystrčenou ze spacáku a vstávání se protáhlo. Vyrážíme ve čtvrt na devět a naštěstí neprší. Dnes nás čeká jen stoupání do nějakých 2500m. Za chvíli vstoupíme do mlhy ve které dobrou hodinu pokračujeme dál. Jinak než s hudbou to dnes nejde. Za dvě hodinky stavím, zjišťuji, že mám signál a začínám hledat potenciální možnost přespání ve Wrightwoodu na večer. Za chvíli dochází Jirka a snídá. Já mezitím obvolávám všechny potencionální možnosti ubytování a moc úspěšná nejsem. Všechno je buď obsazené nebo extrémně drahé. V místě, kde bychom si mohli postavit stan mi to neberou. Poslední možnost “trail angelů”, kteří chovají prase v kuchyni a očividně hostí hikery jen pro peníze, nechávám pro případ otázky života a smrti.
Domluvili jsme se s Kubou a Martinem, že seženeme něco společně a že tomu dáme volný průběh. Kluci jdou napřed, my dojíme a brzy je následujeme. Parádně jsem vytuhla, takže z rozhýbané achillovky se opět stává cosi ztuhlého a bolavého, což mi, přiznám se, na náladě společně s aprílovým počasím, moc nepřidá. Nedá se svítit, máme to dnes dvacet mil, ze kterých je osmnáct do kopce. Dostávám se do stavu, kdy každé tři hodiny musím něco sníst. Mezitím pít. Za hodinu se třikrát obléknout a svléknout. V duchu si říkám, že je to asi příprava na děti, protože si jako jedno připadám. Hlad, žízeň, čurat, zima nebo vedro. Chvíli mi to přijde vtipné, po několika hodiných ve stejném rytmu se už nesměji ani trochu.
Po poledni se vyškrábeme na jeden z kopců, kde svítí slunce a asi o patnáct stupňu se najednou oteplí, což trvá zhruba dvacet minut, než opět vystoupáme výš a znovu se oblékáme. Pak už jen jdeme a já mám úplně vypnuto. Na nejvyšším kopci jsou dva stupně. Mám na sobě tříčtvrteční kraťasy, nepromokavé ponožky, rukavice, tričko s krátkým rukávem a bundu do deště. Lepším se.
Poslední tři míle do města nás čeká prudké klesání. V podstatě běžíme a mně připadá, že už nemám nohy. Dole na nás čekají kluci a trail magic. Dvakrát se napiju z piva a je mi to úplně jedno, chutná mi. Jdeme do restaurace na jídlo. Martin má narozeniny, tak si kluci dávají pivo a já si ťukám kafem. Na podnik, ve kterém jsme se usadili, jsem četla samé pochvalné recenze. Dáváme si jídlo napůl, Jirka Club sendič s hranolkama ze sladkých brambor, cibulové kroužky a Coleslaw salát s tím, že já ujím to, co budu moct. Přináší porci pro tři. Po každých pěti dnech o tyčinkách a sušených bramborách chutná fantasticky téměř cokoliv.
Podaří se mi dovolat do Bud farm, což je ono místo na kempování a prý můžeme přijet. Musíme si však sehnat odvoz, protože je to pět mil odsud a nikdo pro nás nepřijede. Přidává se k nám jeden kluk z Izraele s tím, že chce jet s námi. Po osmé večer jdeme na benzínku, kde chceme zkusit někoho stopnout. Pána, který zrovna dotankoval se nenápadně ptám, kam jede a zda nezná někoho, kdo by nás odvezl, protože žádný uber ani lift pro nás nepřijede. Pán chvíli váhá a pak, nemaje jinou možnost, řekne, že nás vysadí míli od Bud farm, protože až tam nepojede. Nadšeně přijímáme a v pěti se i s batohy nacpeme do obyčejného sedanu. Je to výkon, protože jediná malá jsem já.
Pan povolí a rozpovídá se. Říká, že takovou zimu a blbé počasí tu nepamatují. Normálně bývá touto dobout slunce, vedro a vůbec neprší. To máme neuvěřitelné štěstí, že letos už týden padají trakaře. Na naše vychvalování večeře suše odpoví, že tam zas tak dobře nevaří, že jsme prostě jen hladoví. Taky fakt.
Místo po troše bloudění Bud farm najdeme. Jsou tu slepice, kohouti, osli, psi a kočky a já začínám chápat, proč nás sem pán nechtěl odvézt. Naštěstí je tma, a tak vydíme všeho jen hrubé obrysy. Stavíme stany a jdeme se ohřát ke kamnům na zápraží. Dávám si sprchu v koupelně, kde se člověk sice spíš umaže, ale voda tekla a po několika minutách dokonce teplá. Jsem nadšená. Dave, jemuž místo patří, využívá pozemku a nechává na něm za dobrovolný příspěvek nocovat hikery. Je tu skupinka, která spíš než kilometrům fandí dlouhému kouři a něčemu ostřejšímu. Hike your own hike, všechno probíhá v pohodě a jsme rádi, že máme kde stanovat.
Do stanů jdeme chvíli před půlnocí a je opět šílená zima. Rovnou si oblékám vše co mám, včetně péřovky. Zítra má začít sněžit a tak i náš další plán se bude odvíjet podle stavu aktuálního počasí a mé achillovky.