Ráno bylo pomalé. Po včerejší vycházce se budím až v půl sedmé a slyším němce jak odchází. Na věhlasné německé vytrvalosti něco bude. Marcel se nechal přesvědčit manželkou a tarp vyměnili za stan a je možná otázkou času, kdy si každý pořídí i druhou trekovou hůl nebo dokonce vařič. Jak normálně nemusím mít teplé jídlo skoro vůbec, tak tady si den bez kávy, teplého čaje nebo studenou večeři ani nechci představovat.
S oběma je docela legrace. Marcel včera dostal interní přezdívku “Mosquito-killer” (pozn.pro rodiče “zabiják komárů”). Sedíme před stanem a Klaudia něco německy volá ze stanu. On se zvedl a suše prohlásil hlásil “mosquito killer is coming” (pozn.pro rodiče “zabiják komárů už jde”). Klaudia neumí moc anglicky, ale co řekne, to sedí. Má můj neskonalý obdiv, protože včera to šla celé s námi. Jde sice pomaleji ale vytrvale a já si opravdu nedovedu představit jít jen s jednou holí, a to jsem o deset let mladší. Mám pocit, že do kopců chodím převážně rukama.
Když jsem se vysoukala ze spacáku a postavila se na obě nohy myslela jsem, že okamžitě upadnu. Nohy jako takové mě nebolí, ale z ničeho nic se ozval můj dříve zlomený kotník a zdálo se mi, že se mi přes noc musely zbortit obě klenby. Než jsme sbalili stan a uvařili kávu, která byla jako snídaně, objevil se Marcel. Nic nezapomněl, ale Jack mu poslal zprávu, že nemůže moc jít, protože ho hrozně bolí kolena. Náš německý kamarád nelenil a dal si běh dvacet minut do kopce, aby mu pomohl vzít batoh. Později se podělíme všichni o vodu a Jack se po pěti brufenech prý cítí lépe.
S tím je spojené naše malé dilema. Všichni pojedou do města Idyllwild už zítra z Paradise Valley cafe, což je další legendární místo ležící přímo na trailu a kam se zítra těším na kávu bez příchuti bramborové kaše. Problém je, že pokud pojedeme také, budeme se muset na trail vracet zpět a nést jídlo minimálně na pět dní. Varianta druhá je za dva dni ujít téměř šedesát kilometrů s převýšením cca 2,5km. Této variantě můj kotník příliš nepřeje. Jídla máme abychom tak tak vyšli s tím, že to na naše “tempo” budeme muset docela mastit. Věřím, že se to určitě dá zvládnout, ačkoliv je na poslední části trailu ještě trochu sníh, ale nechceme to zbytečně přepálit. Přece jen kdybychom měli za měsíc končit vůbec to neřeším, zatnu zuby a ono se to rozhýbe, ale pokud vše dobře dopadne máme ještě pár měsíců před sebou. Navíc z PCT asociace přišel před několika dny mail, že průchod Sierou dířve než v čercenci bude jen s velkými obtížemi i pro zkušené hikery. Pro mě, kdo na sněhu jezdí tak maximálně na lyžích, trochu nereálný. Shodli jsme se, jak se ostatně minulý týden osvědčilo, že se rozhodneme spontánně podle momentálního pocitu.
Okolo půl jedenácté se začíná hlásit hlad a tak všichni stavíme na malou svačinu. Trochu jsem se přepočítala, když jsem si naivně myslela, že sním maximálně jednu tyčinku za den. Měla bych si osvěžit kupecké počty, protože mé zásoby se povážlivě tenčí. Popojdeme sotva kousek dál a vidím uprostřed ničeho zaparkovaný velký pick-up, kolem kterého už sedí asi patnáct hikerů. Trail magic!!! Pár dní všechny otravuji tím, že určitě bude někde sedět hodná babička s kyblíčkem zmrzliny, jen aby nám udělala radost. Babičku jsem netrefila, ale stál tam sympatický kluk, který šel trail vloni a jen tak při neděli přijel potěšit letošní hikery s barely vody, pivem, limonádou a čokoládou. Naše štěstí, že jsme šli zrovna okolo. Chvíli posedíme a jdeme dál, máme ještě kus cesty před sebou a díky příjemnému zdržení půjdeme přímo přes poledne a největší vedro.
Když jsem trochu rozehřála nohy, docela mi to běželo. Dokonce tak, že jsem pauzu na oběd měla skoro sama, Jirka dorazil asi za třičtvrtě hodiny, ostatní za hodinu. Našla jsem parádní místo za velkým balvanem, lehla jsem si do stínu a naivně si myslela, že si konečně chvíli budu číst. Kindle mi po přečtení dvou stránek spadnul na nos, protože jsem okamžitě usnula.
Odpoledne je opět ve znamení kopců a šíleného vedra. Přicházíme ke zdroji vody, o který se stará trail angel Mary. Nechává u sebe na pozemku přespávat hikery, je tady dokonce knihovna, velký tank vody a….sprcha z kýblu. Nikdy bych nevěřila, kolik radosti mi přinese ledová voda, kterou se ze zavěšeného kyblíku polévám. Konečně se po třech dnech aspoň na chvíli necítím jako úplná šmudla. Nabíráme dalších šest litrů vody a pokračujeme. Jack s němci zabírají první místo s krásnou vyhlídkou. My to balíme o pár desítek metrů dál na místě mezi keři hned u cesty.
Jirka postaví stan a já konečně po třech dnech mám signál a mohu nahrát chybějící blogy. Písek už není černý, ale bílý, takže vlastně čistá špína a tak v klidu skoro hodinu cvičíme. Večeře je dnes opět na úrovni Intracontinentalu. Jirka má nudle, já rýži s proteinem a dokonce mi zbyde i zítra na oběd.
