Den osmdesátý čtvrtý aneb den, kdy nám příroda ukázala, kdo je tady pánem

Ráno se díky nočnímu větru a dešti budím chvíli po sedmé. Vylezeme ze stanu, abychom zjistili, že všichni ostatní již odešli. Večer tady stály čtyři stany, po kterých teď není ani vidu ani slechu. Náš harmonogram má své výhody. I přesto, že nejsme na trailu sami, když přijdeme večer do místa na stanování a nějaké stany tam už stojí, jejich obyvatelé mají dávno půlnoc. Ráno než se vyhrabeme, všichni jsou už pryč. Mám tak klid na cvičení a cítíme se, jakobychom měli celý trail jen pro sebe. Slečna, která je akorát na odchodu nám sdělí, že dnes má pršet a název “Knife edge” značí průchod po trailu, kde je z obou stran prudký sráz. To je pro nás novinka a tak ještě před odchodem zkoumáme mapu. Nekecala. Tato část má být dle informací nekrásnější, ale také značně zrádná, zvlášť při nepřízni počasí. Zatím je však jen zima a mlha, a tak optimisticky kolem osmé vyrážíme.

Oproti včerejšku mám na sobě dlouhé kalhoty, nahoře tři vrstvy, kulicha a rukavice.  Než se mi podaří se zahřát, uběhne hodina. Výhody to má dvě. Nejsou tu komáři, protože ty bestie zřejmě všechny umrzly a taky musím jít rychle, abych nezmrzla já. Míle proto hezky utíkají, ale Jirku bolí koleno, což nás dosti brzdí. Brzy děláme přestávku na tyčinku a brufen. Před kopcem je dobré se posilnit a ten dnešní stojí za to.

Za deset mil má začít obávaná část. Po cestě se ptáme pár lidí jdoucích v protisměru a všichni svorně tvrdí, že by tam znovu nešli a být námi přečkali by někde ve stanu do zítra. Jednak je silný vítr a viditelnost není ani metr a také je škoda místo nejhezčích výhledů pozorovat jen bílou kaši. Naše rozhodnutí, co dál zjednodušší skutečnost, že poslední dvě míle do kopce nemží, ale leje jako z konve. Alespoň vyzkoušíme nové nepromokavé bundy, které však svému názvu příliš nedostojí. Určitě jsou lepší než naše původní bundy, ale mokří jsme stejně. Na posledním rovnějším místě před vrcholem stavíme stan a o kousek dál najdeme i svoje spolu nocležníky ze včerejší noci. Garmin počasí prý říká, že zítra by mělo být lépe. Nezbývá nám, než chytré krabičce, kterou nemáme, věřit.

Mým snem není ležet ve stanu ve dvě odpoledne, ale jsme promočení na kost, fouká, není vidět a je zima. Vrchol je ještě o nějakých čtyřista metrů výš. Počkáme do zítra a pro zkrácení chvíle budeme hrát dámu. Dostali jsme totiž dvoubarevné lentilky – zelené a červené, které akorát zapadnou do důlků našich podložek na spaní. Tak jsem zvědavá, kolik jich zbyde k jídlu na cestu.

I o tom je trek. Přizpůsobit se počasí a pochopit, že to nejsme my, ale příroda, která místo nás někdy určí program a bojovat s ní nemá smysl. Ve většině případů totiž jasně vítězí. Sice to pro nás znamená zítra ujít třicet mil, ale je to lepší varianta, než riskovat pád do propasti a vystavit se nepříjemné situaci. To už tu ostatně jednou bylo.

Déšť neustává ani v půl desáté večer a navíc nám zatéká do stanu. Zvládla jsem přečíst celou jednu knížku a vidět dva filmy. Mé kulturní já je na chvíli uspokojeno. Jirka se mezitím alespoň chvíli prospal. Venku je stále mlha a nad námi se dělá velká louže, kterou přemlouváme, ať hlavně zůstane tam kde je a nechodí v noci na návštěvu k nám dovnitř. Washington nám chce očividně ukázat, jak vypadá skutečný déšť. Myslím, že jsme to pochopili a tiše doufáme, že dnešní ukázka stačí.

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Rolovat nahoru