V půl sedmé mě vzbudí zvuk pračky. Hikeři, které jsme včera vyhnali z našeho apartmánu se ještě před otevírací dobou záhadně dostali dovnitř a znovu nacpali svůj majetek do pračky. Vstávám a uklidňuji se, že díky brzkému budíčku toho alespoň hodně stihneme. Jirka opraví mojí zlomenou hůlku, já dopíšu resty a zařídíme materiál na opravu stanu, do kteráho nám teče. Při troše štěstí objednaný silikonon na utěsnění našeho příbytku stihneme vyzvenout v Cascade locks.
V jedenáct jsme nastoupení před obchodem a odjíždíme zpět na trail. V půlce cesty ve mě hrkne. Vybavím si, že moje nejteplejší tričko Jirka odnesl ven, aby uschnulo, ale já jsem ho už nepřinesla zpátky. Po rychlém vybalení celého obsahu batohu na korbě plné ostatních hikerů dojdu k závěru, že zatímco já jedu na trailu, tričko se vesele válí na slunci na zahradě v Trout lake. Jirka se nabídne, že se tam otočí a stopem se vrátí a já v mezičase mohu dozařídit další věci na internetu. Navíc jeden člověk chytá stop lépe než dva.
Souhlasím a než si stihnu sednout a vybalit svou pojízdnou kancelář, jsem úplně pokousaná, což je divné, protože komáry nevidím. Je tu však zvláštní, očividně evolucí postižený druh much, které neštípou, ale doslova koušou. Repelent na ně nezabírá, tak horko navzdory natahuji kalhoty a bundu do deště a tajně doufám, že se Jirka vrátí cobydup. Mé přání bylo vyslyšeno a za hodinku už šlapeme lesem. Je chvíli po jedné odpoledne a na dvacet mil to moc nevypadá, ale třeba překvapíme sami sebe.
Mouchy jsou všude. Na lidském těle dokáží přistát i za rychlého pohybu a drží jako přibité. Stability umí na jedničku stejně jako kousat i za chůze. Ta chvíli připomíná indiánský tanec, jak se jich marně snažíme zbavit. Plynule se k nim přidají staří známí komáři a dnešní cesta lesem je opravdu za trest.
Jíme u potoka, který se příznačně jmenuje “Mosquito creek”, ale kupodivu tam skoro žádní komáři nejsou. Jejich výskyt moc nechápu. Je vzácná oblast, kde se nevyskutují, aby o pár metrů dál jich byla hejna. Zbytek cesty už jdu v síťce přes hlavu a přeji si, abych takový měla celý oblek. Nemám dlouhé kalhoty kromě legín, které bez problémů prokousnou. Jedinou výhodou je to, že zbytečně nestavíme a tak před devátou večer kempujeme na jednadvacáté míli u jezera.
Voda je krásná, průzračná a všichni ostatní jsou ve stanu, aby mohli ve čtyři ráno vstávat a vyrazit ukrajovat další míle. Neodolám a komárům navzdory se jdu vykoupat. Před spaním se mi povede se ještě jedna geniální věc. Při filtrování vody ve stanu si jí značnou část vyliji do spacáku. „No alespoň mi nebude takové horko“, utěšuji se. Než se uložíme je deset večer a za svědění celého těla dost vyčerpaně usínáme.