V noci toho ani jeden z nás moc nenaspal. Vichřice a poryvy dešťě nás střídavě budili a já poprvé na trailu měla strach, že nám odletí stan a my s ním. Ráno je stále hnusně, zima a mlha, ale alespoň už neprší a tak po osmé vyrážíme dál s tím, že to nějak zvládneme. Ještě před odchodem se zbavím jedné z posledních nepotřebných věcí, kterou s sebou táhnu. Mé náušnice v pupíku. Zní to jako hloupost, ale nechala jsem si jí píchnout v šestnácti letech, kdy jsem trávila jeden rok na škole v Norsku a mám k ní značně nostalgický vztah. Tady mi však dost překáží, protože náušnice v pupíku a bederní pás se spolu nesnesou. Zapnu-li pás pod pupíkem, bolí mě záda. Je-li pás tam, kde má být, hrozí, že pupík upadne celý i s náušnicí, protože bolí a krvácí. Poslední měsíc to dopadlo tak, že přes den se náušnice nesla v batohu a já si ji na noc nandavala. Samozřejmě to bylo každý druhý či třetí den, protože po pětadvaceti mílích člověk zapomene i jak se jmenuje a ještě by měl myslet na náušnici. Když jsem po několikáté ráno z pupíku místo piercingu vyndavala zaschlou krev došlo mi, že tudy cesta nevede. Se smíšenými pocity jsem jí hrdinsky hodila ze skály dolů, čehož jsem v zápětí hořce litovala. Jirka si alespoň něco přál. Já taky. Abych na této cestě našla tolik potřebný rozum, což se na této cestě ukazuje být tím nejpraktičtějším přáním.
Hřeben Goat rocks nakonec nebyl tak hrozný a i já ho zdolala bez ztráty kytičky. Tři dlouhé sněhové traverzy přejdeme v pohodě bez nesmeků a jediné, co mě hodně mrzí je, že díky mlze a mrakům v údajně nejhezčí časti Washingtonu nic nevidíme.
Při pauze na tyčinku dost promrznu a rozehřát se mi trvá další tři hodiny, než zastavíme u potůčku stékajícím z kopce, na oběd. Tam nastane hřeb dnešního dne. Příčítám to únavě z promrznutí a nevyspání, protože když jsem šla pro nůžky do batohu, zakopla jsem o kámen, zavrávorala a šlápla si na trekovou hůl, která ležela vedle batohu. Zlomila se přesně pod svým zacvakávacím upevněním. Nevím, zda brečet nebo si nadávat, tak volím druhou varinatu. Taková zbytečnost. Hůlku se naštěstí Jikovi podařilo leukoplastí slepit tak, že s ní mohu jít, ale stejně…Koupila jsem si je nedávno a navíc to jsou moje svatební hůlky. Achjo…
Zbytek odpoledne se nese v poněkud ponurém duchu způsobeném jednak poničením výbavy a také tím, že ani Jirka nemá svůj den. Opět se utvrdíme v tom, že nachozené kilometry jsou opravdu tím nejmenším problémem. Počasí a zima člověka neskutečne vyčerpá, takže ani kondice a dobrá nálada ho nezachrání. WASHington do písmenka dostál svému jménu – umyje dočista do čista i ten největší bordel. Jestěže máme před sebou posledních stopadesát mil.
Zbytek cesty není obtížným terénem, jen je zima. Večeři vaříme několik mil před stanováním a zpětně děkujeme za ten nápad. Při stavění stanu máme oba moskytiéru a já po dlouhé době cvičím se síťkou přes obličej. Stoj na hlavě očividně komáry odpuzuje, takže hlavně jemu je věnována večerní praxe. Spát jdeme úplně vyřízení v půl desáté a já po dlouhé době oblékám péřovku i na noc.