Ráno v šest otevírám oči a pro jistotu hned vstávám. Hrozně mě bolí celá pánev a kyčle od ležení na tvrdé podložce. Ta naše pěnová se dost slehla, což se nelíbí mým kostem a tak i já odpůrce šustivé, drahé nafukovačky. bych ji teď brala všemi deseti. Mám, co jsem chtěla. Bylo mi drahno vysolit víc než čtyři tisíce za podložku a navíc jsem si říkala, že na ní nebudu moct cvičit. Ve finále cvičím stejně na tyveku, protože je všude plno prachu a jako bonus mám otlačenou pánev, které poslední hřebíček do rakve zasadím nasazením batohu. Ušetřené peníze jsem dávno utratila jinde, takže ani tady hřejivý pocit nepřichází. Nevadí, chybami se člověk učí. Třeba takový pračlověk spal v klidu na zemi a taky přežil. Docela dlouho. Vlastně jsem asi jen rozmazlená.
Celé dopoledne jdeme přes lesy zasažené více či méně požárem a je to smutný pohled. Místy kvetou fialové květiny, které jsou sice krásné, ale dusí mě tak, že si musím natáhnout šátek přes obličej. Obědváme vločky v poledne u vody, kde je krásně, zeleno, teplo a slunce, takže moje morálka vyskotačit vstříc dalším dvaceti mílím dosti pokulhává. Jirka však nekompromisně začne balit svůj batoh a tak se také musím zvednout. Druhá část programu je totiž ta, že Jirka stojí s velmi výmluvným pohledem a nasazeným batohem na cestě a já sedím bez bot s vybaleným batohem a kochám se. Tomu bych se dnes ráda vyvarovala.
Nakonec se i pan zodpovědný dá zlákat ke krátkému odpočinku, který ho následně rozladí, protože teď je to on, komu se nechce jít dál. Odpoledne pokračujeme do mírnějších kopců. Slunce svítí, je příjemné teplo a celý výlet zní skoro idylicky. Najednou se Jirka, který teď jde první, zastaví, a vypadne z něj nám už tak dobře známé “ty vole medvěd.” Odhadem třicet metrů od nás si po trailu vykračuje pěkně velký hnědý medvěd a jakmile nás spatří, namíří si to přímo k nám. Jirka ho začne fotit, abychom alespoň jednou měli dokumentaci. Bušíme hůlkami o sebe, což medvěda nijak neznepokojuje. Křičíme a pískáme na píšťalky, které jsou součástí zapínání batohu. Medvěd se na chvíli zastaví a prohlíží si nás. Nevím, zda se mám smát nebo brečet. Jsěm si vědoma toho, že mě nesežere a o tyčinky, kterých mám tentokrát víc než dvě na den se s ním ráda podělím. V situacích, jako je tato mi přijde hodně vtipné, že kluk, se kterým se potkáváme od začatku trailu se zrovna převčírem ohromně divil, proč věšíme jídlo. Medvěda nikdy neviděl a „přece tu žádní nejsou.“ Tenhle fešák je náš čtvrtý exemplář. Asi jsem opravdu magnet na medvědy, jak mi opakovaně ostatní se smíchem říkají.
Poté, co si skoro vykřičím plíce zvuky, které i mne samotnou překvapily a nemusel by se za ně stydět ani Pepa Vojtek po páté kořalce, se medvěd líně otočí a odhopká kamsi vzhůru. Nemáme nervy čekat, a tak prostě jdeme dál a doufáme, že jen neběžel říct i zbytku rodiny, že jsou tu dva blbci s batohem, kteří úplně nesmyslně řvou v lese a jistě mají na zádech plno dobrot. Naštěstí se jen asi šel natáhnout po obědě jako každý rozumný tvor a já po této příhodě nemám chuť udělat nic jiného. Ale nemůžu. Máme ještě spoustu mil a nikoho nezajímá, že mně to jednoduše přestalo šlapat.
V kopci si dáme tyčinku a já upřímně musím říct, že mě opravdu nebaví pořád jíst. Tady to nejde mým oblíbeným stylem “jedny vločky a dobrý” a tak se nedá nic dělat. Při sestupu k jezeru se mi udělá lépe a už se celé historce opět směju. Věčeříme jako správní cikáni na parkovišti u silnice, kterou PCT křižuje a kde jsou suché záchody, pro nás luxus nevídaný.
Poslední tří míle jsou za odměnu. Široký trail uzpůsobený výletníkům nás zavede k jednomu z jezer, kde jedinou vadou na kráse jsou všudypřítomní komáři. Není jich však invaze a máme docela účinný repelent. Koupeme se a já si krásně zacvičím. Jirka si při tom dá druhou večeři a nadšeně mě pozoruje. Jógová praxe je v tomto případě očividně přenosná a tak prý stačí, když cvičím já.
Večer patří ještě jednomu velkému překvapení. Už druhý den chodím s tím, že bych si opravdu, ale opravdu dala ty lentilky, které jsme přece ve Snoqualmie passu kupovali. Jirka mě vždy utřel s tím, že to je sice pravda, ale že máme poslední, protože jsem je snědla. Bylo mi to divné, ale nehádala jsem se, protože už se nedohaduji prakticky o ničem, jelikož jsem tu už po pár týdnech pochopila, že to nemá cenu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem vyndala jídlo z vaku a tam, schované pod Jirky batohem byly ne dva, ale tři balíčky lentilek. Prý o tom nevěděl. Není nic lepšího než celý týden jíst rýži a dojít k dalšímu zásobovaní se čtyřmi balíčky bonbonů…Nemusím asi dodávat, že jedno balení padlo ještě večer na oslavu.
Ráno máme v plánu vstát a jít, tak jako každý den.