V noci se přes to, že jsem plně oblečená vzbudím zimou a propnu si s polospícím Jirkou spacák. Konečně se přestanu klepat a ještě usnu. Ráno odpovídá nočnímu dobrodružství. Mám pocit, že mi někdo zlámal všechny kosti a Jirka na tom není o moc lépe. Vím, že se zápisky za poslední měsíc pravidelně opakují, ale hrozná zima je každý den. Nechápu to. Nejsme v závratné nadmořské výšce, ale zřejmě po propršených dvou dnech přišla studená fronta. Snídáme kvůli komárům ve stanu a brzy vyrážíme.
Celé dopoledne jdu v bundě s kulichem na hlavě, až se najednou před polednem oteplí. Slovo najednou v tomto případě znamená, že během chvíle se zvýší teplota o dvacet stupňů, takže pocit na umrznutí plynně přechází v hrozbu upečení. Dnes není čas na rozjímaní v přírodě, jdeme neustále lesem, kde každé zastavení je odměněno deseti komářími kousanci, a tak si krátím čas poslechem audioknihy Petra Stančíka “Mlýn na mumie”. Vřele doporučuji.
Obědváme u malého jezírka přímo na trailu, kde již sedí pár hikerů. Nadšeni teplem, stínem a koupáním nohou si pauzu protáhneme a vyrážíme až ve tři odpoledne. Kdyby Jirka měl po našem návratu nouzi o práci, mohl by se slušně živit jako Sybilla. Narozdíl ode mě jsou jeho časové a prostorové odhady naprosto akurátní, což mě trochu štve. Já jsem zbytečně velký optimista a navíc, když se dobře bavím, což v místních podmínkách znamená, že sedím a koukám, čas utíká mnohem rychleji. Potom, co v šest večer zjistím, že do plánované destinace je to minimálně dalších deset mil, mám stále dost času a začínám se kochat vším okolo sebe. To je přesně ten moment, kdy Jirka ztrácí nervy. Pozitivní je, že se nemáme šanci nudit a zatím jsme se stále nezabili.
Před námi je více než šest mil táhlého stoupání a pak až do Trout lake klesání s občasných proti kopečkem. Chtěli jsme do města dorazit už dnes večer, ale to by znamenalo ujít více než třicet dva mil s tím, že by obchod, kde na nás čeká balík, byl stejně zavřený. Zkusíme tedy ujít tolik co zvládneme a zbytek cesty doběhnout brzy ráno, abychom stihli svoz z trailu v půl deváté. Po několika mílích vidíme před sebou známou tvář. Ne z osobního setkání, ale díky “těm internetům” vím, že na trailu je další češka Katka, která jde momentálně proti nám. Zapovídáme se dobře přes půl hodiny a já jen lituji, že jsme se nestihli ve městě, protože tady nemáme čas a již tradičně nás okusují komáři. Nevadí, snad bude ještě někdy příležitost se potkat.
Po cestě každou chvíli u trailu sedí krásný hříbek a já musím uznat, že mě pěkně svědí ruce. Smaženici v Jetboilu bohužel nezvládnu a tak se jimi jen kochám a občas si některý z nich vyfotím. I přes pokročilou hodinu míle hezky ubíhají. Už to vypadá, že bychom před setměním plánovaných šestadvacet mil zvládli, ale když vylezeme na poslední kopec, rozprostře se před námi nádhera, která nám vyrazí dech. Neskutečný výhled, kterému z pravé strany vévodí majestátní čtyřtisícovka Mt. Rainier, zleva o něco nižší Mt. Jefferson a mezi nimi kaskádové hory, nad nimiž právě zapadá slunce. Za námi ční monumentální Mt. Adams, kolem kterého jsme dnes celý den šli.
Jako náhodou je zde jedno rovné místo, na kterém by určitě šel postavit stan a není překvapením, že boj míle vs. spontaneita vyhrál druhý jmenovaný. Vaříme čaj a kocháme se po měsíci prvním výhledem, který je úžasný a dojemný zároveň. Přesně v tu chvíli mi dojde, že Washington za to stál a přesně tohle je ten moment, proč tři týdny jdeme v dešti.
Bohužel jsem po západu slunce udělala jednu obrovskou chybu. Zatímco Jirka večeřel, jen tak ze zvědavosti jsem vyzkoušela, zda tu není signál. Byl a já jsem se jednou zprávou, která mi přišla, nechala totálně rozhodit. Od malička nesnáším a nedovedu pochopit jedinou věc. Lež. Zvládnu se vypořádat se vším, cokoliv pochopit a odpustit, ale nemohu vystát, když mi někdo lže a navíc opakovaně poté, co jsem mu znovu uvěřila. Celý večer měl tak pachuť této události, kdy jsem nevěděla, zda víc lituji lži od někoho, komu jsem dala ještě šanci nebo zkaženého večera, který jsem si si však svou náladou zkazila sama. Beru to jako velké poučení. Do krásného okamžiku telefon nepatří. Lháři mají svůj svět. Uměle vytvořený a zmanipulovaný, kterého však já nemusím být součastí.