Ráno vstaneme v rozumném čase. Pro jistotu si hned uděláme vločky a vyrazíme vstříc posledním dvanácti mílím, které nám do White passu zbývají. Poslední úsek před civilizací je vždy nejzrádnější, protože člověk už tam skoro je a každá míle pocitově vydá za tři. Je příjemně teplo, což probudilo našeho zdejšího největšího nepřítele, proti kterému je i medvěd vítaný společník. Komáři. Mysleli jsme si, že jejich útoky jsme už zažili. Inu, vůbec jsme neměli ponětí, čeho jsou schopní. Naivně jsme si asi po dvou hodinách chůze mysleli, že si uděláme krátkou přestávku na tyčinku. Zastavili jsme, sundali batohy a během půlminuty byly ty krvelačné bestie všude. Bezostyšně prokousnou i tři vrstvy oblečení, jejich bodnutí bolí a co je úplně nejhorší, hrozně svědí. Bohužel jsou takřka nesmrtelní, takže i po plácnutí mnohdy odletí jen lehce pochroumaní pryč. Chuť na tyčinku mě rychle přešla a místo toho se postříkám se repelentem, který má však při jejich notné přesile pouze částečný účinek.
Dochází mi trpělivost a říkám Jirkovi, že jdu napřed. Měl totiž víc odvahy než já a rozhodl se jít si vykopat jamku. Já mám v plánu vydržet potřebu další dvě hodiny do White passu, protože se nechci nechat sežrat. Že to bylo dobré rozhodnutí mi potvrdí pokousaný Jirka, když mě doběhne. Komáři nás žerou i nadále za chůze a obávám se, že budeme muset začít běhat. Začínám chápat pojem “Oregonská výzva”, tedy přeběhnutí Oregonu za dva týdny. Je tam prý méně kopců, a také maximum komárů. Možná to bude první výzva, kterou se tady pokusíme.
Do White passu docházíme lehce po poledni. Už je tu několik hikerů a všichni mají vybalené věci z batohů na zemi v okolí benzínové pumpy. Nikdo se nad tím ani nepozastaví. Možná doma zkusím vybalit batoh na Rudné a budu pozorovat, co se stane. Abychom netrhali partu vyklopíme rozkládáme na zem vlhké spacáky, ale zbytek našeho majetku rychle neseme do pračky, protože se pomalu stává toxickým. Platím pět dolarů, což mi zajistí půl hodinové okno, během kterého mohu dojít do sprchy. Zní to možná jako výhodná nabídka, ale při zjištění, že sprcha je deset minut chůze od benzínky, už to tak výhodně nevypadá. Přesto celí natěšení vyrážíme ze sebe udělat opět lidi. Před budovou zjistím, že má skromná kosmetická taštička čítající žiletku a pinzetu zůstala v batohu na parkovišti. Pokorně se otáčím a běžím zpět. Asi se potřebuju ješte trochu proskočit, aby mi nezatuhly nohy, utěšuji se. Když se vratím tečou sprchy obě a mezi nimi chodí Jirka v trenkách se zoufalým výrazem.
“Neteče teplá” informuje mě s panikou v hlase.
“Hm, to je blbý” kontruji nezúčastněně.
“Co budeš dělat” ptá se dál.
“Nevím, asi se umyju ve studený” odvětím šahaje pod sprchu, abych zjistila, že “studená” je poněkud velkorysé označení naprosto ledové vody.
“To snad nemyslíš vážně” vypadne z šokovaného Jirky, který zřejmě čekal mou emotivní reakci a pár jadrných slov. Překvapuji sama sebe tím, že mě tato nepříjemná situace vůbec nerozhodí. Jirka se ještě jde zeptat zpět na pumpu, kde mu paní mile odvětí, že sprcha je rozbitá a opravář jí nebere telefon. Nemáme čas čekat, jak to dopadne, a tak si zvládnu pod ledovou vodou dokonce i umýt hlavu šamponem i kondicionérem, který zde někdo gentlemansky nechal. Dřív by pro mě takový výkon byl nepředstavitelný, ale tři měsíce v lese udělají své. Jirka je mým nečekaným klidem konsternován po zbytek odpoledne, což mi připadá hrozně vtipné. Alespoň jsem schopná ho stále ještě překvapit.
Vykoupaní a probraní do morku kostí jdeme vstříc nejméně oblíbené časti programu, kterou je úřadování na signálu. Potřebujeme objednat jídlo a dalších pár věcí, jako například nové ponožky. Já musím dohrát blgy za poslední týden, což mi zabere přes dvě hodiny času. Psát texty oproti jejich nahrávání není žádný problém. Dostat článek na blog je však utrpení, při kterém mizí i ten sebevětší klid, protože aplikace blogu nespolupracuje se mnou, ale proti mně. White pass se jídlem moc nevytáhl a tak poobědvám banán, kávu a tyčinku, která přišla v balíčku. Alespoň jsem se nepřejedla a pěkně se mi půjde do kopce.
Místo v plánované čtyři odpoledne vyrážíme v šest večer, kdy už všichni přítomní staví stany za pumpou. Před námi je pět mil do kopce a my z nich chceme ukrojit alespoň část. Když po osmé stavíme stan téměř na vrcholu, mile překvapíme sami sebe. Já si stihnu i chvíli zacvičit a před desátou je večerka. Ta se však protáhne a díky větru a dešti se ani jeden moc nevyspíme. Zítra má pršet tak uvidíme, co si pro nás Washington připravil za další překvapení.