Ráno mě vzbudil chvíli před šestou déšť, který v momentě kdy jsem si vyndala Kindla, že si konečně něco přečtu, přestal. Chtěli jsme nejdřív vysušit stan, tak bylo ráno pomalé. Rozhodovali jsme se co dál. Z ničeho nic nám přestala fungovat aplikace Guthook, kterou používáme a je v ní spousta užitečných komentářů i ohledně míst, kde přespat nebo kde v civilizace nakoupit. Teď se však nezobrazovaly žádné komentáře, a to ani po opakované reinstalaci aplikace. Včera jsme totiž přemýšleli, jak původně hlášený deštivý den strávit a zda při nepřízni počasí nezajet na půl dne do Palm Springs, kde určitě lépe nakoupíme a bude jednodušší přečkat nepřízeň počasí. Ráno po malé přeháňce však nebylo po dešti ani památky a tak návštěva města pozbyla větší smysl.
Po ujití prvních pár kroků ze stanu cítím, že kotníky sice bolí, ale ne zas tolik, abych kvůli tomu musela jet do města. Nečekané zmizení aplikace Guthook jsem brala jako znamení. Nikam jezdit nemáme a jen si nakoupíme v nejbližším Cabazonu, kde si s trochou štěstí dáme i něco k jídlu. Jack, který včera také dorazil však pořád toužil jet odpočívat a stejně tak němci, kteří, aby nás dohnali, vstávali již ve 4:30 a v pět vyráželi. Když jsem viděla Klaudii nejsem si jistá, jak dlouho toto tempo vydrží.
Vyrážíme jako poslední, ale zase se suchým stanem. K silnici to máme nějakých osm mil. Bylo to asi nejdelších osm mil v mém životě. Po cestě se zvládneme nasnídat, přeprat pár věcí v lehce nazelenalé vodě, kterou pak přefiltrujeme i na pití a já zavolám na REI zákaznickou linku a vyřeším svůj problém s botami, které se mi po dvou týdnech začaly rozpadat. Nový pár odmítám, protože si nejsem jistá, že bych za dva týdny neřešila podobný problém a tak se domlouváme, že je z dalšího nejbližšího města pošlu zpět a vrátí mi peníze. Odpoledne objednávám nový pár jiné značky a to té, které jsem se od začátku vyhýbala. Strávila jsem zkoušením bot několik hodin a oba páry, které jsem dosud vybrala, nebyly dobré. Třeba koupím-li si boty na blind, mi budou konečně sedět.
Dole u silnice stojí němci i Jack, protože je tam naše další trail magic. Milá paní v růžovém tričku se stylovým nápisem California jela při sobotě navštívit maminku a řekla si, že udělá pár hikerům radost a bude ve vedru na padnutí u silnice čtyři hodiny rozdávat limonádu, ovoce a sladkosti. Moc ráda bych něco podobného udělala i u nás, ale nejsem si jistá, jak by se na mě v Modřanech u cyklostezky tvářili, kdybych si tam o víkendu stoupla s dekou a rozdávala pamlsky. 
Vysvětlíme našim kamarádům své nové plány a oni odjíždějí do Palm Springs sami. Myslím, že se stejně ještě potkáme, ale tak nějak cítím, že do města jet ani jeden nechceme a že je čas se s nimi rozejít. Marcel nemá rád, když je někdo před ním, tak je dost možné, že nás ještě předhoní:) Když dojdeme pod most, odkud se dá stopovat do Cabazonu setkáváme se s další dvojicí čechů. Několikrát jsme kolem sebe proběhli, ale ještě nikdy jsme se v klidu nepotkali.
Když jsme se představili, jeden z nich říká Jirkovi “to jste vy ty dva češi co tady dvakrát denně cvičí jógu”??? Naše pověst nás očividně předchází a i tady jsem za jogína. Určitě jsem sem nejela se záměrem zdokonalovat svou fyzickou praxi, to ani není možné, ale cvičení je to jediné, co mi (nám) tu pomáha ráno se zvednout na nohy. Když si nestihneme zacvičit, je to druhý den hrozně znát, protože tělo je úplně ztuhlé. Asi budu za jogína za celou dobu cesty, protože bez alespoň minimálního protažení brzo skončím.
Do Cabazonu, tedy spíš na parkoviště s benzinkou, Starbucks, několika fast-foody a jedním obchodem jsme dorazili až kolem druhé odpoledne. Z výběru burger, taco a čína zvítězilo poslední jmenované a rýže s tofu a zeleninou bylo nejméně jedovaté jídlo. Nakoupili jsme v obchodě s pochutinami a na benzínce (příštích pár dní bude trochu improvizace) a ve Starbucks si dali kávu bez příchuti písku, při které jsem dodělala nejnutnější pracovní povinnosti. Než jsme se nadáli bylo pět hodin a ani jednomu se nechtělo stopovat, protože parkoviště bylo plné divných lidí. Voláme si Uber, kterým jsme sem už přijeli a za deště svištíme zpět na trek. Veze nás kluk z Chorvatska, který se sem přiženil a o treku, který má deset mil za barákem nemá ani ponětí. Naše cesta mu připadala jak z jiného vesmíru a její smysl vůbec nepochopil.
Jdeme už jen tři míle a nocujeme kousek od treku sami v bývalém korytu řeky. Dneska zvládneme i to cvičení a doufáme, že ačkoliv jsme kousek od větrných elektráren, stan zůstane stát na svém místě. 