Ráno jsme se vzbudili v šest a včerejší brzký odchod do spacáku, způsobený třemi stupni a vynechané večerní cvičení udělaly své. Rázem je mi osmdesát a vstává se mi podstatně hůř. Všechno mě bolí a Jirku prý také. Jack vtipkuje, že konečně vím, jak se cítí každé ráno on. Nabízenou kávu však neodmítá a my se opět vypravujeme dvě hodiny.
Konečně je zase krásně, což si užíváme a nikam přehnaně nechvátáme. Vycházíme asi hodinu po Jackovi a potkáváme se opět ve Scissors crossing. Tento zdroj pitné vody je tvořen místními dobrovolníky, kteří bez nároku na odměnu z vlastní dobré vůle každý den doplňují barely pitné vody, které sem vozí ze vzdáleného města. Ručně pak téměř čtyřlitrové láhve tahají z auta do stínu pod most, kde si hikeři mohou vodu doplnit. Když jsme ráno na místo dorazili, bylo zde již asi jen dvacet litrů vody. Doplnili jsme si jen tolik litrů kolik jsme potřebovali a během naší zastávky přijela paní s pánem a přinesli několik dalších desítek litrů. Bez pomoci těchto lidí by bylo nutné nést vodu ne na 15mil ale na třicet, což si v tomhle vedru neumím představit.
Naše cesta pokračovala v poklidu převážně do kopce, protože jsme museli nastoupat to, co jsme včera seběhli. Pomalu se lepšíme a mě začíná chytat krk každý den o trochu později, dneska až kolem třetí odpoledne. Je vtipné, jak rychle se pocity střídají. Chvíli se mi jde skvěle a chvílemi bych zahodila hůlky z kopce, za nimi by letěl i batoh a jako poslední já. Po cestě dolů potkáváme “tuňákovou paní”, kterou jsme potkali při cestě do Mont Laguny a které Jirka věnoval svého tuňáka a zbytek tortil. Po vylíčení historky o tom, jak v bouřce spala pod mostem a včera zvracela poté, co snědla psí granule umístěné u vody ve Scissors crossing, protože měla hlad, mi to začalo být podezřelé. Rychle se loučíme a při stoupání do kopce vidíme, jak lidé přicházející po nás jí dávají jídlo a vodu. Jak se říká – „Hike your own hike.“
Kempujeme společně s Jackem na nádherném místě na kopci, kde si dnes i zacvičíme. Při druhém pozdravu zdálky vidím naší “tuna lady”, jak se nezadržitelně blíží. Nechci začínat nekonečnou konverzaci a tak říkám Jirkovi “pojď se nenápadně schovat ke stanu”, protože Jack za rohem telefonoval. Hbitě jsme přiskočili za stan, nicméně paní má oči jako rys a okažitě začala volat “Heeeellloooo”. Na třetí zavolání se Jirka zvednul a já slyšela nevyhnutelnou otázku, kterou jsem bohužel čekala. “Neměli byste tam místo na stan?” “Nooooo…. asi půl míle odsud je skvělé místo,”odvětil snaživě Jirka. Paní se neomylně blíží k nám “To je moc daleko, tam nedojdu.” V tu chvíli nám Jack zpoza rohu přiběhl na pomoc, ale paní se ani nehla. Vedle našich podložek se začala rozbalovat, že si jen potřebuje odpočinout.
Nedalo se nic dělat a s zenovým výrazem jsme pokračovali ve cvičení. Po chvíli navazování hovoru paní pochopila, že se s ní hlavou dolů opravdu bavit nebudu a přišla už jen jednou, aby nám při večeři nabídla své mýdlo, protože si právě po týdnu umyla nohy a je to prý skvělý pocit, jak nám radostně sdělila. Skoro jsme s Jackem snědli i lžíci, jak jsme v sobě dusili výbuch smíchu. Zkusíme dnes jít dřív spát abychom ráno nebyli za lufťáky a vyrazili za svítání. Spontánně jsme si na zítřek domluvili malé překvapení, tak jsem zvědavá.
