Jak jsem večer tušila, ráno bylo těžké. Sice jsem se vzbudila v půl šesté, ale při pohledu na Jirku mi bylo jasné, že je zbytečné se o jakýkoliv budíček pokoušet. Radeji jsem tedy zavřela oči a najednou bylo sedm ráno. Nevím, zda mi někdo v noci nevyměnil chodidla, protože jakmile jsem se postavila, měla jsem pocit, jakoby mi narostla kopýtka. Času navzdory rozkládám podložku a půl hodiny se snažím zmobilizovat své tělo. Zadaří se, méně však Jirkovi a jeho kolenu. Bude to chtít rozchodit a možná koupit nějakou ortézu.
V klidu balíme a blíží se k nám starší pán, který na nás včera večer z protějšího kopce volal, že je u něj místo na stanování. Nevěděl, že jsme také našli místo na stan a chtěl nám pomoct. Dává nám užitečné rady, kde v kopci hledat místo na spaní a prozrazuje, že je mu šedesát devět let, jednou trail zdolal celý, podruhé jeho část a letos jde “jo-jo”. Z Campa vyrazil do Kennedy Meadows a teď to otáčí a jde zpět do Campa. Tu poušť mu opravdu nezávidím. Dle svých slov čekal čtyřicet dva let než se na trek vydal a my děláme dobře, že na nic nečekáme.
Vyrážíme v devět a je jasné, že zase bude vedro. První čtyři míle k vodě utečou jako nic. Snídáme a za chvíli pokračujeme dál. Hůlku z klacku nechávám v lese a pokračuju úplně bez hůlek. Taky to má něco do sebe, ale za dvě hodiny mě bolí záda a koleno, takže se asi rozšoupnu a pořídím si nové hole. Rozhodujeme se, zda jít nejdřív do kempu Grumpy Bear, kam máme poslané čtyři balíky, včetně nových bot nebo rovnou do Kennedy Meadows. Doporučení na obě místa se různí. První jmenované má být party místo s více lidmi, ale zase pohodovější. Příroda to vyřeší za nás, protože jamile sejdeme dolů, začne hřmět a nad Grumpy Bear jsou jasně viditelné blesky. Doslova běžíme do Kennedy Meadows a jako zázrakem se zvládneme pohybovat na okraji mraku a nezmoknout. Mokří jsme však od potu stejně, a tak si úplně nejsem jistá, zda to byla výhra. U cedule Kennedy Meadows nás přepadne sentiment. Zvládli jsme to! Sedm set dva mil, tedy něco přes jedenáct set kilometrů. Prošli jsme kalifornskou poušť. Ještě před několika týdny jsem si vůbec nebyla jistá, zda zvládnu jít s batohem déle než pár dní a najednou máme za sebou celou, dle slov mnohých, tu nejnudnější sekci. Prochodili jsme ve vedru, zimě, sněhu, kroupách a dešti každý jedny boty a stále žijeme. Nezabili jsme se a dovolím si říct, že si ani nelezeme na nervy. Zažila jsem rekordních sedm dní bez sprchy, které dnes naštěstí skončí. I kdybychom už o moc dál nedošli, máme splněno, protože jsme si užili každou minutu.
Do Kennedy docházíme za velkého potlesku, kterým se vítají všichni, kteří sem zvládnout dojít po svých. Být středem pozornosti mě znervózňuje a nejraději bych byla neviditelná. S úlevou shodíme batohy, pozdravíme se s pár známými a já běžím do sprchy. Čtyři dolary za sprchu venku, ve které mi navíc začalo pršet považuji za docela dost, ale….Je to voda a teče dokonce teplá. Jsem v sedmém nebi a navíc stihnu vyprat i to co mám na sobě. Pračka tu sice je, ale jen jedna a upřímně souboj americké pračky a máchání v potoce končí remízou. Mezitím Jirka objednal jídlo, které se suverénně vyšvihlo na první místo v seznamu nejhorších jídel na trailu. Zlaté sušené brambory. Vypadá to, že ještě moc rádi vyrazíme dál už zítra.
Relativně čistá vyrážím do přistavěného trucku, kde je pojízdný obchod s vybavením a jdu omrknout nové hůky. V nabídce mají tři druhy. Ty nejlevnější jsou těžké, prostřední model je jednou tak drahý a třetí, které bych si koupila jedině za předpokladu, že by mě do kopců nosily samy. Vyhrály ty prostřední i proto, že se mi vejdou celé do batohu a odpadne tak možnost, že mi někde vypadnou. Stejně by mě zajímalo, zda ty původní opravdu vypadly v kufru auta a Jirka je tam přehlédl, když vyndaval batohy nebo mi je někdo ukradl z lobby restaurace, kde byly položené. Vtipné je, že několikrát denně je u někoho vidím a vždycky mě napadne, zda to nejsou ty moje. Upřímně doufám, že je někdo má a ještě je pořádně provětrá.
Postavíme stan na co nejodlehlejším místě a místo odpočinku jedeme pro balíky. Než dokoupíme pár věcí a vyřídím nezbytnosti je půl deváté a my se ještě musíme dostat zpět do Kennedy. Snad se nám brzy podaří sehnat odvoz a bude dnes brzká večerka. Ráno si chci zacvičit, musíme zabalit dva balíky, které opět potřebujeme poslat před sebe a uvidíme co dál.
Fotky nejen k dnešnímu dni na
Jste neuveritelny! :-*