Ráno se budím před půl šestou. Díky šílenému větru jsme toho moc nenaspali. Uklidňuji se, že dnešní cesta bude úplně bezproblémová, odpočinu si a můžu jít spát jakmile přijedeme do Vegas…Další z plánů, který úplně nevyšel. Abych to uvedla na pravou míru. Dnes odjíždíme z Lone Pine směrem Las Vegas, odkud nám zítra letí spoj do Seattlu, kde již máme na neděli domluvený odvoz téměř na trail s jednou slečnou s tím, že posledních sto mil kam už ona nejede nějak vymyslíme.
Využiji brzkého vstávání, vezmu podložku a jdu se naposledy rozloučit se skálami. Po chvíli je mi podstatně lépe a vůbec se mi nechce končit cvičení a jít něco dělat. Autobus na nás čekat nebude. Sbalíme věci, naposledy se potěším s pejsky, které bych si nejraději vzala s sebou a rozloučíme se s Regem s tím, že se snad nevidíme naposledy. Po deváté vyrážíme na autobus. Na zastávce už netrpělivě přešlapuje několik hikerů a tak si jdeme dát kávu. Po desáté nepřijíždí avizovaný autobus, ale dodávka pro deset lidí. Je plně obsazená a prostor přede dveřmi okupuje velký vlčák. Paní řidička nás obeznámí, že z důvodu velkých větrných poryvů v poušti Mojave nedostala autobus, ale jen dodávku. Vzít může jen ty lidi, kteří mají rezervaci, což jsem jen já s Jirkou. V duchu si pogratuluji, že mě napadlo místa zarezervovat. Autobus zde jezdí jen jednou denně a tudíž bychom byly v dosti prekérní situaci. Namačkáme se dovnitř a je mi jasné, že tohle odpočinková cesta opravdu nebude. Nevadí, vytahuji Kindla a konečně si chvíli čtu a úspěšně ignoruji, že se mi z četby a jízdy zároveň dělá špatně. V poušti nemá moc smysl pozorovat krajinu, protože je pořád stejná a četba odvrátí mou pozornost od skutečnosti, že v dodávce není toaleta a já měla před odjezdem kafe a vodu. Jednou ze zastávek je Innyokern, kde se před deseti dny záhadně ztratily moje hole. Celá cesta kolem Walker passu je jedno velké Déjá-vu.
Nakonec cestu zvládneme v pohodě a paní řidička nás dokonce zavezla až před půjčovnu aut. Postěžovala si, že se na zpáteční cestu opravdu netěší, protože opět bude moci svézt jen zlomek lidí a ti, na které se nedostane jí dnes už podruhé vynadají. Nedivím se jí. Za tu cenu to sice byla hodně alternativní jízda, ale jsme šťastní, že jsme se sem vůbec dostali. Jdeme do půjčovny, kde se Jirka chopí organizace a náš nový vůz jde domluvit sám. Využívám situace a odskočím si do vedlejšího fast-foodu na toaletu. Když se vrátím, Jirkovi se na tváří rozprostírá neidentifikovatelný výraz štěstí a úžasu.
“Co se děje” ptám se.
“Počkej až uvidíš, co máme za auto” odpovídá a svítí víc než žárovky na stromečku. Nechápu. Měli jsme mít nejlevnější auto, které, jak jsme se shodli, na jeden přejezd a naše zmuchlané vzezření, stačí.
“Ještě jsme mohli mít toho červeného Dodge, co stojí před dveřmi” říká Jirka a mě to trochu zamrzí, protože jasně červená červená kára, do které bych doma studem nesedla, mi momentálně připadá docela zábavná.
“Vybral jsem toho stříbrného Mustanga, který stojí vzadu” a já si všimla, že při vyslovení slova „Mustang“ se celý zatetelil. Nejsem schopná tohle nadšení sdílet a jdu se podívat za půjčovnu na tu nádheru. Vidím stříbrné auto. Zkusím se podívat pozorněji a očekávám proud nadšení, ale asi mi některé buňky nebyly dány do vínku. Jirka sedá do vozu ještě nadšeněji, než když si po týdnu v lese objedná v restauraci teplé jídlo. Příroda je nádherná, výlet si zatím pochvaluje, ale Mustang je prostě Mustang. A co teprve když otočí klíčky a nastartuje motor. Jsem si téměř jistá, že i kdybych udělala cokoliv, takový blažený výraz na jeho tváři nevykouzlím. Nejsem v tuto chvíli ideální parťák, protože pro mě je to stříbrné auto co zbytečně vrčí, a tak sdílím jeho radost, které je dost pro půlku Kalifornie najednou.
Vyrážíme a extáze pokračuje celou cestu. Čekají nás čtyři hodiny pouští a místy je to velmi depresivní. Vše je sežehnuté na prach, neskutečné vedro a každá zastávka na benzince jako by vypadla z nějakého morbidního filmu. Chtěli jsme si dát něco k jídlu, ale bohužel po cestě nic není. Snažím se najít cokoli, kam se nebudu v hikerském stydět jít a nejbližší místo je osmdesát mil, což na místní poměry není žádná dálka. Po páté stavíme v obyčejném mexickém dineru u silnice. Jídlo je jednoduché, ale dobré, a tak za chvíli už spokojeně pokračujeme dál. Vzpoměli jsme si, jak jsme na začátku cesty z legrace vykřikovali, že bude-li Sierra pod sněhem, pojedeme do Vegas a vezmeme se. Dost se té představě smějeme.
Před sedmou vjíždíme do “Sin city” a jako první míříme k slavnému “Welcome to Las Vegas” znaku, abychom se jako turisté taky někde vyfotili. Tento nápad nás přejde, jakmile se přiblížíme a vidíme frontu, která se před značkou táhne. Otáčíme to a fotíme ji alespoň z auta. To musí stačit. Kvůli zmírnění civilizačního šoku se rozhodneme pro “car walking” tedy tolik oblíbenou procházku v autě. Že jsme dobře udělali je jasné již po několika minutách jízdy po hlavní ulici. Tady se projít nepůjdeme. Všude je narváno a davy lidí nekontrolovaně proudí sem a tam a je jasné, že později to bude ještě horší. Projedeme tedy celou hlavní, shlédneme “všechny atrakce” a usoudíme, že to by mohlo stačit. Nemůžeme se dočkat až budeme zpátky v lese. Jsem ráda, že jsme upustili od noci v hotelu a zamluvili jsme Airbnb u sympatické slečny nedaleko centra.
Jedeme najít naše ubytování a přemýšlíme, co s načatým večerem. Umýt se a jít spát to jistí vždy, ale přece jen jsme ve Vegas, kam pravděpodobně v blízké ani vzdálené budoucnosti nepojedeme. Z legrace přemítáme, že bychom mohli dostát našim slovům a konečně do toho praštit. Abych to trochu vysvětlila. Odjakživa říkám, že se vdávat nebudu a představa zařizování, bílých šatů, lidí, soustředěné pozornosti na moji osobu a celého představení mě upřímně děsí. Jirka mě pravidelně žádá o ruku několikrát do měsíce, zvlášť poté, co něco upeču. Zásnuby jako takové jsou pro mě zbytečná komedie a nikdy jsem jejich smysl nepochopila. Tady by to bylo tak rychlé, že úzkost a panika se nebudou mít šanci dostavit. Nemám tu sice nic jiného na sebe než šortky a tričko ve kterých už několik týdnů šlapu, ale to mi vlastně nevadí. Doma bych byla schopná dojít tak maximálně na radnici podepsat papír, a ani tím si nejsem moc jistá. Pomalu to do sebe začíná zapadat. Jediný problém je čas. Je půl deváté a my nemáme nic zařízeno.
Mika, sympatická slečna u které jsem se ubytovali, je naším nápadem nadšená. Přání zní jasně – co nejnormálnější místo, krátký obřad dnes večer. Hlavně ŽÁDNÝ Elvis, ani liliput nebo Hulk v roli oddávajícího. Jako místní se přece jen více orientuje a zatímco si jdu dát sprchu a umýt vlasy, vyberou s Jirkou přijatelné místo, ze kterého nemám osypky a které má v deset večer, tedy za necelou hodinu ještě volno. Volá tam, mají místo a mě se přece jen zmocňuje lehká nervozita. “Jako vážně?” Dojde mi, že budu-li o tom přemýšlet, ničemu nepomůžu. Není nad čím spekulovat. S nikým jiným než s Jirkou si to nedovedu představit a proto pochybnosti nejsou na pořadu dne. Mám strach jako takový, že by něco mělo být “jisté”, že je to “konec” něčeho, což jsou samozřejmě nesmysly.
“Není třeba jít předtím na úřad podepsat dokumenty?”ptám se Miky.
“Není, paní nic neříkala” odvětí, a tak to neřešíme a nasedáme do auta. Někde vzadu však mám známý pocit, že něco nehraje, ale rozhodnu se ho ignorovat.
Po cestě sice padají vtipy ve smyslu “posledních sedm minut života a podobně”, ale snažím se na sobě nedat svou nervozitu znát. Uvnitř vím, že je to správné rozhodnutí a zbytek mých pocitů jsou jen nesmysly a předsudky, se kterými se musím vypořádat sama. Dorazíme na místo a slečna nás uvítá slovy, že oddávající tu bude za chvíli a zatím jí můžeme dát naše vyplněné papíry z úřadu.
“Cože? Jaké papíry?” Odpovíme unisono. Můj pocit opět nelhal. Opravdu je nutné zajít předem na místní úřad a vyplnit dokumenty. Vypadá to, že se celá hurá akce blíží ke konci. Slečna se netváří příliš přístupně a snaźí se vymluvit na oddávajícího, který na nás, dle jejích slov, nebude chtít čekat. Vysvětlujeme jí, že jsme sem přišli pěšky z Mexika a jindy než teď to nejde, protože zítra opět odlétáme, abychom šli třiapůl tisíce km pěšky jako naší svatební cestu. Zdá se, že ji tento příběh vůbec nedojímá. Vkládám se do toho a říkám, ať oddávajícímu zavolá, že jedeme na nedaleký úřad vše vyplnit a do patnácti minut jsme zpět. Tvrdí, že to nemůžeme stihnout, protože je pátek a bude tam fronta, ale asi si neumí správně přát…
Pospícháme na úřad a kromě jednoho páru stojícího u přepážky tam nikdo není. Rychle vyplníme potřebné formluláře na počítači a rovnou jdeme vyřídit zbytek věcí s pánem na přepážku. Volá slečna z obřadní síně a sděluje nám, že když to nebude trvat dlouho, počkají na nás, ačkoli mají oficialně otevřeno jen do půl jedenácté. Na nervozitu už není čas, protože spěcháme zpátky. Oddávající vypadá překvapeně, že po desáté večer vidí tři naprosto střízlivé lidi, dva z nich navíc v kraťasech s trekovými holemi v rukou, ale je nesmírně milý a celá akce může začít.
Nemám ráda oficiální obřady, které někdy postrádají autenticitu. Ten náš mi připadal krásný, rychlý, spontánní a naprosto výstižný. Za sedm minut bylo hotovo a dokonce jsem zvládla nebrečet. Vyřizujeme nezbytné dokumenty a povídáme si s oddávajícím. Ve veselé náladě se naše skupina vydává pro prstýnek, protože správné zásnuby následují přece až po svatbě. Tifanny je uvnitř Ceasar palace, jednoho z největších casin a nákupních center, hned vedle věrné repliky římské kašny. Kýč na druhou, stejně jako celé Vegas, ale všechno dohromady to dotváří neuvěřitelný zážitek. V našem úboru bychom nemohli působit víc jako pěst na oko. S prstýnkem je to ještě rychlejší vyřízení, protože vím přesně pro který jdeme. Vtipné je, že ho Jirka objednal do Kennedy Meadows jako překvapení, ale z nějakého důvodu platba neproběhla a nikdy nebyl odeslán. Ještě že tak, protože objednaná velikost by mi byla dvakrát tak velká.
Pomalou projížďkou jedeme po hlavní ulici domů. Po cestě si dáme kávu a doma si sedneme a povídáme, tentokrát i s Moju, kocourem, který si myslí, že je pes. Kočky mě moc nebaví, ale Moju je báječný a Mika vypráví, jak hodnocení na airbnb nedostává ona, ale Moju. Zaslouží si ho oba, protože bez ní bychom to dnes těžko zvládli.
Ve tři ráno se pomalu odebereme spát. Ráno bude bolet, protože v jednu odpoledne musíme být na letišti. Dnešní den byl extrémně dlouhý, nečekaný a nezapomenutelný. Lepší bych ani při nejdelším plánování nevymyslela.