Budík zazvonil v 5:45 a my skutečně vstali. Nemoha jsem zdržovat cvičením, protože v kopci mezi keři cvičt neumím, a tak jsem pár minut před sedmou už šlapali. Dokonce jsem, abych nezdržovala, pila kávu po cestě a to ještě oblečená v čepici a mikině. Svěží chladno po patnácti minutách přešlo a bylo opět vedro. I přes ne úplné dlouhý spánek se nám jde dobře. U vody na páté míli snídáme a vcelku rychle pokračujeme dál. Další voda je dvanáct mil a tam si dáme oběd. Tvrdím, že tam ve tři budem a Jirka mi nevěří. Na jeho obranu musím dodat, že moje časové a vzdálenostní odhady jsou obvykle mimo mísu. Čas hraje často proti mně a v krizi počítám, že ujdu šest mil za hodinu nebo prostě poběžím, což se samozřejmě nikdy nestalo.
Za dvě hodiny po snídani a několika mílovém kopci tělo volá po svačině. Ne, opět jsme nenesli moc jídla a skoro nic už nemáme. Odpočíváme na kopci s výhledem a mně se dneska vůbec nechce jít. Jsem tu ráda, baví mě to, ale dnes bych si nejraději sedla a koukala do nebe a na protější kopce. Jirka přiznává, že to vidí dost stejně, ale bohužel si to nemůžeme moc dovolit. Nic mě, kromě krční páteře a chodidel, nějak významě nebolí, jen se mi prostě nechce chodit.
„Čas utíká tak rychle, když se člověk dobře baví,“ což v mém případě momentálně znamená “sedí na zadku a nemusí nikam chodit”. Než se naději hodina přestávky pryč a my jdeme dál. Za další tři hodiny jsme u vody, kde si zahrajeme oblíbenou komedii na téma “jak se umýt v čůrku vody” a na několik minut se cítím lehce osvěžená. Slovo čistá z mého slovníku úplně zmizelo. Najíme se a výjimečně se shodneme, že máme pořad hlad. Připadám si jako otesánek, který chodí po lese a každé čtyři hodiny svačí. Nejraději bych si na chvíli zavřela oči, ale před námi je ještě osm mil, z toho šest do kopce s převýšením kilometr. Pokud chceme někam dojít, oči musí zůstat otevřené a boty se urychleně obout zpátky na nohy.
Přepínám do módu autopilota, nasazuji batoh a jdeme. Připadá mi, jakoby ze mě někdo vysál všechnu energii. Ať se snažím sebevíc, nohy nejdou. Tuším důvod své únavy, protože v určitou dobu ji každy měsíc mám i doma. Nepřemýšlím a veškerou energii soustředím na dávání nohy před nohu, což je asi jediná možnost jak neupadnout. Díky střevním obtížím musím několikrát stavět, a to jsem si říkala, že pomalejší už být nemůžu.
Veškeré blogy, které jsem před cestou četla shodně popisovali, jaká je trek zábava. Procházka růžovou zahradou s výjmečným obláčkem, který dříve než zčerná odpluje. Je to tu nádherné, ale někdy to úplne taková legrace není. Třeba ve dnech, kdy člověk cítí, že místo vybíhání mnoha mílových kopců by si nejraději lehnul, dal si mokrý hadr na hlavu a několik hodin úplně obyčejně spal. Začíná foukat ostrý vítr, ale naštěstí zatím kroupy nepadají. V půl osmé jsme na kopci a Jirka se ptá, zda postavíme stan.
“Ty dvě míle už dojdeme, když jsme se sem vyhrabali” odpovím, protože tuším, že to bude z kopce.
Vidina konce a taky několik bonbonu mi pomáhá chytit druhý dech a téměř jako laňka sbíhám dolů. V půl deváté na pětadvacáté míly stavíme stan a já si říkám, že když jsme schopní i přes krizi a vedro v kopcích ujít dvacetpět mil, třeba ještě někam dojdeme.
Stan stojí na rovném místě a já si slibuji, že si ráno zacvičím. Proti mně hraje opět čas. Je skoro jedenáct večer. Vedle mě Jirka už nějakou dobu klidně odfukuje a já píšu tyhle řádky. Asi budeme muset ráno vyrazit později, což je jedna z věcí, za kterou se na mě Jirka skoro nikdy nezlobí.