Zastávky ve městech nejsou mou nejoblíbenější částí trailu, ale u Rege jakobychom ve městě nebyli. Na zahradě je sice vedro, ale jsme v přírodě a ráno nás vzbudí všichni psi, kteří se nám dobývají do stanu. Snídám banán a meloun a kávu piju z normálního hrnku. Tělo je v šoku, protože tolik vitamínů z poslední měsíc ani nevidělo a tak je mi, jako při každém opuštění trailu, trochu divně. Vždy pozoruji větší či menší neklid a po prvních pár hodinách bych nejraděi nasadila batoh na záda a běžela zpátky do přírody. Jsem zvědavá, co budu dělat v Praze, ale stanování za domem u řeky to jistí. Voda na dosah, filtry máme a pokud zůstanu v rozejitém tempu ušetřím za tramvajenku a auto můžu prodat. Jsem zvědavá, jak budou fungovat schůzku ve stylu “sejdeme se za čtyři hodiny, to tam akorát dojdu.”
Dopoledne vypereme nebo spíš odčerníme oblečení a já si dám dvě studené sprchy. Na slunci je padesát stupňů a nedá se nic moc dělat. Jsme však neodbytní a nabízíme Regovi, že mu s něčím pomůžeme. Pošle nás přesunout dřevo, které se povaluje před jeho dílnou a brzy stojí srovnaná hromada opodál. Reg ve volném čase truhlaří a ukazuje nám kuchyň, kterou vyrobil vlastníma rukama ze stromu. Nádhera. Trochu podezírám Jirku, že by nejraději dal batoh do hiker boxu a okamžitě by se sem nastěhoval. Nahrává tomu i skutečnost, že dům a pozemky jsou obehnány skálami, které přímo volají “pojď a vylez na mě”. Já volání necítím, spíš velmi uklidňujíci silnou energii, ale na Jirkovi je vidět, jak ho svrbí ruce.
Svezeme se do města a koupíme zeleninu na gril, aby tělo dostalo další šok skutečným jídlem. Po dalším banánu si připadám, jako když jsem vypila tři redbully. Opojný pocit mě brzy přejde a je mi jenom vedro. Reg už nic pomoct nechce a tak si zbytek dne čtu, dopisuji resty, promýšlíme trasu a zásobování a všechny věci, které v lese dělat nejdou.
Někteří hikeři odjíždějí, jiní právě přijeli a někteří se sem vrací opakovaně. Nedivím se jim. I když je vedro na padnutí, je tu neskutečný klid. Dva kluci, kteří právě dokouřili sérii bongu si berou vybavení a jdou testovat místní skálu. Na Jirkovi je vidět rozpor touhy se přidat a trochu oprávněné obavy lézt s někým, kdo je tak trochu mimo. Vyhrály obavy, a tak bere karimatku a jde si se mnou zacvičit. Praxe mezi skálami má sílu a protáhne se až k západu slunce, kterému nešlo odolat. Brambory a mrkev grilujeme potmě, což má tu výhodu, že přitomní pánové se v mezičase stihli lehce sestřelit a odebrali se do spacáků. Nám tak dělají společnost jen žáby a jejich kvákání, což je o dost příjemnější, než poslouchat stále dokola omílaná témata z hikerského prostředí opepřená čtvrtým pivem.
Spát jdeme až po jedenácté, protože nechat si ujít výhled na hvězdy a chladnější vzduch by byla zbytečná škoda.
Fotky nejen k dnešnímu dni na
🤣🤣🤣 sejdeme se za 4 hodiny, to tam akorát dojdu😁😁😁 to jsi me zas pobavila. Jsem také moc ráda, že jste se najedli JÍDLA👌👌👌😃