Ráno se po dlouhé době budím relativně odpočatá, což velmi pozitivně ovlivní mou náladu. Máme dvě hodiny času do smluveného odvozu zpět na trail. Vše v klidu pobalíme a já si dám poslední sprchu. Jenny, která nás má vyzvednou, píše, že bude mít chvíli zpodění. Musíme opustit pokoj a tak jedeme do nejbližsí kavárny a počkáme tam. Dopisuji blog, užívám si poslední kávu bez příchuti jehličí a kolem poledne před námi zastaví auto, ze kterého mávají dvě slečny a Jenny maminka, která řídí.
Holky jedou do Ross Lake, ze kterého pokračují po PNT čtyřicet mil, než se napojí na PCT, odkud půjdou k severnímu terminu. Mysleli jsme, že se necháme inspirovat, ale toto dobrodružství jsme opustili poté co jsme zjistili, že trail není vůbec udržovaný a nejsou k němu žádné informace. Ani jeden z nás se necítí být dostatečným hikerem na zanoření se bez mapy do neznámého lesa a navíc nemáme Garmin lokátor. Trasy bez mapy necháme na příští výlet a teď zůstaneme věrní PCT. Pokusíme se stopem dostat dalších čtyřicet mil z Ross lake do Mazamy a s trochou štěstí ještě dnes, přinejhorším zítra ráno dalších patnáct mil na trail. Maminka Jenny je právnička a tak po cestě probíráme vše od systému po politiku a dvě hodiny cesty uběhnou ani nevím jak. Dostáváme se do nadmořské výšky téměř nula metrů nad mořem, což je oproti úterý v Sieře více než tři tisíce výškových metrů rozdíl.
Proč vlastně otáčíme směr? Jak jsem už několikrát zmínila, připadalo mi šílené jít si koupit cepín, který jsem dosud viděla pouze na obrázku a pustit se do zasněžené Sierry jen proto, abych se mohla pokusit projít trail jedním směrem a moci pak říct, že jsem to dala. „Dát to“ je taková místní mantra, kterou nechci přijmout za svou ani trochu. Trochu bych tím popírala vše, čemu věřím. Zároveň jsme nechtěli část trailu přeskočit a pak se složitě vracet. Není moc kam přeskočit, sníh je skoro všude. Co je však ještě horší jsou extrémně rozvodněné řeky a jejich brodění. S mojí výškou a nulovými zkušenostmi se na velkou divočinu necítím a tak jsme se rozhodli naší cestu otočit a podle oblíbeného citátu “jdu na sever…a už jdu na jih” pokračovat od hranic s Kanadou zpět na jih. Zajdeme si sice třicet mil, protože jinak se k monumentu nelze dostat, ale to je při celkové délce trasy asi to nejmenší.
Ve Washingtonu je také sníh a navíc teploty jsou o více než třicet stupňů nižší než v poušti, ale i přes tuto skutečnost nám obrácení cesty přišlo jako nejlepší řešení. Pokud nám bude přáno na moje narozeniny vyrazíme na druhou část naší výpravy, „skutečné PCT.“ Od začátku jsme říkali, že poušť a prvních sedm set padesát mil byly jen takovým tréninkem a ta skutečná legrace začne až po nich.