Ráno se budím před sedmou a jdu cvičit. Neprší, je teplo a nejsou tu komáři, tedy zde tři velmi vzácné hodnoty a navíc všechny dohromady. Dopoledne slouží pro poslední sprchu, dodělání co nejvíce věcí na stále padající wifi, která blog dohrát stále odmítá a cestu do pekárny na dobré jídlo nebo spíše poslední skutečné jídlo na příští nevím jak dlouhou dobu. Jirka ještě zvládá došít na stan suchý zip, aby do předsíně v případě deště nepršelo. Náš tarp už tak vylepšil, že ho obdivují i ostatní, kteří mají stejný, jen v původní variantě.
Sprcha je báječná asi i proto, že je na skoro dva týdny poslední a já si uvědomuji, že do těch téměř zamrzlých řek budu muset chtě nechtě vlézt. Návštěva pekárny ještě lepší než minule. Dávám si asi po sto letech salát a bezlepkový muffin, za který by se nemusela stydět ani restaurace v centru Prahy a s sebou ještě dva jarní závitky. Jirka sní na posezení skořicového šneka, který svou velikostí připomíná pekáč buchet a kus pizzy. To, že uprostřed ničeho stojí takhle fantastický podnik je jen důkazem, že když se chce, všechno jde. Všude. Stehekin nás tak okouzlil, že se nám vůbec nechce pryč. Není to město, člověk je stále v přírodě, je tu překrásné jezero a výhledy na okolní hory. Navíc je k dispozici záchod, sprcha, malinký obchod a dva dny nepršelo, což je v dnešním měřítku hodnot to nejcenější.
V rozhodování ze dvou možných tras nakonec zvítězila loňská oficiální varianta trailu přes Cloudy pass, protože trail byl zavřený kvůli požárům. Dozvěděli jsme se, že velká část trailu je úplně spálená, navíc s mnoha padlými stromy ležícími přes cestu. Volíme tedy loňskou variantu, která má být nádherná s několika vodopády a ke které pojedeme půl hodiny lodí po jezeře, po kterém jsem se moc chtěla svézt. Byla to pro mě taková symbolika rozloučení s něčím a někým, o což se již dlouhou dobu snažím a moc se mi to nedaří. Plavba byla krásná i smutná zároveň a měla jen jedinou vadu na kráse. Z neznámých důvodů vyplouváme o hodinu později a náš původní plán na dvacet mil se poněkud začíná rozpadat. Na protější břeh dorážíme s dvouhodinovým zpožděním. Nedá se nic dělat, vyřazeným školním autobusem se do obrovských serpentin po prašné cestě už asi nikdy nesvezu.
Bohužel jsme v Holdenu nestihli obchod, ve kterém jsme si chtěli koupit ještě pár věcí. V nestřeženém okamžiku jsem se o své jídlo rozdělila a teď je jasné, že budu opět dobíhat s poslední tyčinkou. Třeba si to do příště zapamatuji a poučím se. K jezeru, kterého chceme spát je to devět mil a vzhledem k tomu, že vyrážíme po páté odpoledne je jasné, že to bude naše dnešní maximum. Cesta je opravdu hezká, jen se její některé úseky doslova prodíráme kapradím, které mě schová po hlavu a nic nevidím. Někdy si člověk nevybere – spáleniště nebo prales. Když však vystoupáme dostatečně vysoko otevře se nám pohled do údolí pod námi, ledovce okolo nás a několikery větší či menší vodopády. Neodoláme a i přes časovou tíseň si na chvíli sedáme na skálu a kocháme se. Tato činnost nám vydrží přesně pět minut, než začneme být doslova sežraní od komárů, kteří zaútočili se vší drzostí a silou. Stříkáme se jediným repelentem, který máme a který snad není takovým chemickým koktejlem, že by zabil spíše nás než komáry. Pomáhá jen do té míry, že komáři stále v hejnech krouží kolem nás, ale kousne jen každý desátý, který zřejmě zadržel dech. Tento zážitek se zatím spolu s vytrvalým deštěm řadí k těm nejotravnějším.
Jakmile se rozejdeme nebo spíše rozběhneme, trochu těm potvorám utečeme, což boužel přestává platit přesně v ten moment, kdy se člověk zastaví. Okamžitě si nás najdou a tentokrát přichází ke slovu i síťka přes obličej, která pomůže alespoň tomu, že nevlezou do očí a nosu. Nechápu, jak je to možné, ale ty mrchy jsou schopné kousat i přes tři vrstvy oblečení a péřovku. Z příjemné večere a cvičení u jezera se stane rychlých šest pozdravů vylepšených pravidelným plácáním všude po těle a rychlé jídlo se síťkou na hlavě. Neuvěřitelná otrava, na které je nejhorší vědomí, že tohle zřejmě pořád nejsou “TI KOMÁŘI.”
Poklízím po večeři a Jirka jde pověsit jídlo. Slyším nějaké podivné zvuky, ale protože už je tma, hraji svou oblíbenou hru “nevidím, neslyším” a tak se jimi nenechám znervóznit. Po deseti minutách přijde Jirka s očima navrch hlavy a historkou o svítících očích ze tmy. Věšel jídlo a najednou kousek od sebe uviděl svítit oči. Vydal své typické zvuky, něco mezi štěkáním psa a huhláním ducha, které mi připadají neskutečně vtipné a kterými se už neúspěšně pokoušel plašit medvěda v Tehachapi. Oči zůstaly stát a po chvilce odhopkaly pryč. “Srnec,” oddychl si Jirka. Kolouškovi se asi líbil, protože ani ne za minutku přihopkal zpět, tentokrát na dva metry.
“On tam prostě stál a čuměl na mě” stěžoval si Jirka.
“To je přece super ne, nebyl si sám a hlavně to nebyl medvěd” snažím se hledat pozitiva a v hloubi duše jsem ráda, že nechodím jídlo věšet já. Zůstalo by na zemi a já bych si možná stříkla do kalhot.