Budík ve čtyři ráno se okamžitě zařadil k jednomu z nejhorších zážitků celého PCT. Kluci se včera večer, když přestalo na chvíli pršet, rozhodli rozdělat oheň, aby usušili alespoň pár věcí. To se příliš nepovedlo a navíc jsme šli spát až v deset večer. V polospánku jsem se vykoulela ze stanu, abych zjistila, že je tma, zima a vlhko. Tyto informace jsem předala Jirkovi, který nevypadal, že by něco vnímal. Co budeme dělat? K ranger stanici je to třicet sedm mil. Abychom to zvládli, měli jsme vyrazit před půl hodinou a celý den být na nohách a pak bychom možná byli schopni chytit shuttle do Stehekinu ve čtvrt na sedm večer. Sedmnáct mil před ranger station bychom neměli stanovat, protože nemáme povolení ke stanování v parku Northern Cascades a naše PCT povolení na to neplatí.
Do půl páte v polovědomí bojujeme se svou leností, zimou a odhodláním, abychom ve třičtvrtě začali balit a v půl šesté vyrazili. Snad někde chytneme alespoň kousek slunce a usušíme spacák a stan. O suchých nohách si můžu nechat jen zdát, ale paradoxně to není tak hrozné. Je vtipné, jak rychle se mění priority – od voda, jídlo a teplo jsme se dostali k jediné – sucho. První úsek je v momentální situaci jak z hororu. Trail je prorostlý křovím a trávou, která mi sahá do pasu. Všechno je úplně mokré a během půl minuty i my, takže včerejší oheň ztratil jakýkoliv význam. Dobré poučení pro příště. Jakmile se prodereme houštím, přichází na řadu několik mil do ostrého kopce. Je zima, sychravo a jsem mokrá na kost. Washington nás zkrátka přivítal s plnou parádou. Nechci si představovat, jak se musí cítit ti, kteří zde končí a poslední sekce jim třeba proprší a prosněží a oni jdou s vědomím, že to příštích stopadesát mil lepší nebude.
Na kopci chytáme sluneční záblesky, a tak rychle vybalujeme stan a spacáky a sušíme. Sedíme na bobku ve sněhu a vaříme čaj . Máme za sebou deset mil a než vše zase pobalíme je hodina a půl pryč. To na dalších více než čtyřicet kilometrů moc nevypadá. Rozhodneme se to neřešit, dojdeme kam dojdeme a nějak to dopadne. Naštěstí neprší konstantně, jen pár menších přeháněk nebo sprchnutí, které v pohodě bunda zvládne.
Musím příznat že jakékoliv jídlo, které mám, se mi hnusí. Jsem si vědoma, že děti v Africe by za každou tyčinku byly neskonale vděčné, ale já jsem ve stadiu, kdy nechci jíst nic a už vůbec ne to, co je sladké nebo svým tvarem připomíná ořišky. Zároveň vím, že něco bych jíst měla a nic jiného, než sladké nebo sušenou rýži nemám. Pozitivní je, že když únava dosáhne maxima, člověk si přestane vymýšlet, sní co má a je za to rád. Tohle není procházka kolem řeky a celkovému stavu určitě nenahrává to, že jdeme v mokrých teniskách v terénu, do kterého by byly ideální pohory. Jinak to ale nejde a jistě nás to zocelí. „Dřív chodili lidé bosí a neměli stan, který uschne za dvacet minut a ani trekové hole, na který si ho mohou postavit, takže máme štěstí,“ což je věta, kterou si opakuji, když je mi nejhůř.
Aby nedošlo k nedorozumění. Ani v nejhorším okamžiku zimy či mokra mě ani na chvíli nenapadlo, že bych chtěla skončit nebo byť jen na vteřinu zalitovala, že jsme na treku. Popisuji události, jak je v tu chvíli vnímám s tím, že většinou se zpětně upřímně zasmějeme sami sobě a své uprděnosti. Přiznávám, že když mrznu, sněží a já vím, že mne čeká deset mil do kopce, moc se nesměji, ale jakmile si člověk lehne do alespoň trochu suchého spacáku je svět opět krásný, laskavý a vše je na svém místě.
Od dalších lidí, které potkáme se dozvíme, že po rozmluvě s rangerem by neměl být problém zakempovat v parku i bez povolení. Přece jen není ještě sezóna a vyrazíme-li brzy, nikdo si nás nevšimne. Nic jiného nám asi ani nezbyde, protože zase leje jako z konve a my se půl hodiny ukrýváme pod stromem. V půl sedmé vaříme v krásném kempu u vody a jen se musíme přemlouvat, abychom se zvedli a dorazili posledních šest mil. Je zvláštní, jak míle mají zázračnou schopnost se natahovat nebo zkracovat podle toho, jak se jim to hodí. Tyto se táhnou jako smrad a když v devět stavíme stan jsem ráda, že dnešní třiceti mílový den s plnou náloží máme za sebou. Zítra nás čeká posledních sedm mil ke spoji do Stehekinu a s tím další brzké vstávání. Usínám v tu chvíli, jakmile zapnu spacák a ani mi není zima.
více fotek na