Ráno se jen neradi v pět vyhrabeme, abychom v půl šesté vyrazili. Je vidět, že s trochou snahy se zvládneme i rychle sbalit. Dnešní ráno je jedno z těch zrádných. Máme to jen sedm mil, které mi však přijdou náročnejší než včerejších třicet. Moje nohy připomínající beton rozhodně neběží tak, jak bych si představovala. Již od prvního kroku mě také neskutečně bolí záda, protože jsem díky zimě a dešti poslední tři dny nemohla cvičit a alespoň si v praxi ukázala, co je tím, co mě drží v relativně “dobré formě”. Nemůžu se dočkat, až si rozložím podložku, i když tuším, že to bude bolet.
Jdeme převážně lesem, povídáme si a já se najednou uprostřed věty zastavím.
„Co je?“ ptá se Jirka.
„Zase medvěd“ odpovím a ukazuji dvacet metrů před nás, kde hned vedle trailu vykukuje z trávy černá hlava a ouška. Začnu klepat hůlkama a po chvíli se medvěd líně zvedá a přes trail odkráčí směrem do kopce. Setkání s medvědem se pomalu přesouvá z kolonky „panebože medvěd“ do kolonky „medvěd je jako srnka, jen jiného tvaru.“
Poslední kopec před závěrečným klesáním se ve mně nakumulují pocity z posledních dvou týdnů. Ty negativní spojené se situací doma a s věcmi, o kterých nemá smyl se tu příliš rozepisovat. S každým krokem to ve mě víc a víc vře až mám pocit, že se zákonitě musím rozskočit. Zároveň vím, že ten vztek nejsem já, nemá se mnou nic společného, je tam nakumulovaný za spousty let je a nechce se hnout. Žádná technika nezabírá a tak na kopci u jezera křičím. Jediný křik, který nevím odkud šel, ale myslím že byl slyšet až v Seattlu vše uvolní a já mohu znovu dýchat. Vyborně, to bychom měli a k autobusu může dojít opět docela normální holka.
Na shuttle už čeká asi patnáct hikerů a v devět patnáct už krásným starým autobusem odjíždíme. Při zastávce ve vyhlášené Stehenkinské pekárně se všichni, mě nevyjímaje, nadšeně nahrnout dovnitř, jakoby se jednalo o domek Santa Clause. Svým stylem je to pravda. Být taková pekárna v Praze, dveře se tam netrhnou. Původně jsem šla jen na kafe, ale když jsem objevila bezlepkový mrkvový muffin, okamžitě se přesunul do mé kapsy. Později ve Stehenkinském přístavu jsme společně strávili nádherných deset minut.
V dobrém rozpoložení dorazíme do vesničky, zapisujeme se v informačním centru a stavíme stan na vyčleněném místě. Vyzvedneme balík s jídlem na místní poště, vypereme, osprchujeme se a najednou je večer. Dny v civilizaci mají k odpočinku daleko a znovu vnímám, že jít třicet mil denně je ta nejvíc relaxační činnost. Není tu signál, a tak si kupuji připojení k wifi za pět dolarů, abych mohla nahrát blogy za poslední týden a zařídit nejnutnější věci. Pobaví mě, že si spousta lidí myslelo, že to, že nepíšu je z důvodu naší “svatební cesty”. To opravdu ne, jen nikde není a ještě chvíli nebude signál.
Po sprše si opět na chvíli připadám jako člověk a jen nerada zjištuji, že příští zastávka ve městě je až za třista mil. Do té doby na nás budou čekat balíky v zastávkách blízko na trailu. Upřímně doufám, že alespoň nebude pršet a já se budu moci vykoupat v pětistupňové řece. Jako většinou v civilizaci, je mi špatně od žaludku a bolí mě hlava, takže si po večerním cvičení jen udělám čaj a jdu si v devět lehnout. Zítra buď vyrazíme dál nebo se necháme zlákat zdejší krásou a zůstaneme do pondělí. Rozhodující bude stav Jirkova kolene a celková nálada v týmu.