Ráno není veselé. Ještě v šest prší, ale když se v sedm vysoukám ze stanu, na protějším kopci svítí slunce. Jirka navrhuje rychlý start, který skončí dříve, než začne, protože slunce se přehoupne výš a tak kousek od nás rozložíme všechny mokré věci. V půl jedenácté je usušeno, já mám dopsané všechny resty a navíc máme rekordní pozdní start. Včerejších třicet mil jsme spolehlivě dnešním pozdním výšlapem zazdili, ale zase jsme se usušili.
S mnohem lepší náladou vyrážíme do patnáct mil vzdáleného do Hart passu a máme v plánu jít ještě kus dál. Nevím proč mám v hlavě uložené, že cesta bude celou dobu z kopce. Není. Většinou přesně naopak. Vyprávím Jirkovi, jak jsem jako malá každou cestu ze školy, která byla dva kilometry do táhlého kopce vymýšlela, jak by se dal sestrojit kopec překlápěcí, abych vždy zmáčkla knoflík a mohla jít z kopce. Nékteré věci se v čase nemění a takový knoflík bych občas ocenila i tady. Jirka narozdíl ode mě má paměť na místa a trochu lepší orientační smysl, ačkoliv ten má skoro každý. Říká mi, kde bude jaká zatáčka, jaký padlý strom a já s otevřenou pusou koukám na vše okolo, protože mi přijde, že jsem tu poprvé. I kdybych tu šla desetkrát, budu mít stejný pocit a sama sebe přesvědčuji, že je to pozitivní vlastnost. Ze všeho jsem opakovaně nadšená, všechno je nové a nikdy se nenudím. Trochu se nudí Jirka, když mu nadšeně něco ukazuji a on jen kývne, že to už několikrát viděl, třeba když se kolem jedné hory točíme celý den. Chápu, že pro normální lidi může být tato vlastnost někdy únavná.
Před pátou scházíme do Hart passu a já říkám, že dnes tam jistě bude čekat má kouzelná babička s trail magic, čajem a bezlepkovými palačinkami. Jaké je naše překvapení když u cesty je nalepená cedule s nápise trail magic. Skoro běžíme a k našemu překvapení je v kempu zaparkovaná přesně ta dodávka, kterou jsme v neděli obdivovali v Ravens nest v Mazaně. Od ohně na nás mává Tomáš, kterého jsem potkali převčírem a další čech Pavel. BrokenToe, který zde trail magic bude provozovat tři týdny v kuse v dodávce bydlí i se svou kočkou, živí se jako stavitel a má to nejvymazlenější auto, jaké jsem viděla. Nejenže tu má umyvadlo, ale dokonce kamna a skutečný komín. Vypráví, že původem je z polska a když zjistil, že v New Yorku, kde žil předtím, platí nehorázný nájem a nemá kde parkovat, přestěhoval se do své dodávky. Po cestě pracuje a spoustu zakázek získává i díky svému vymazlénému obydlí a já se vůbec nedivím.
Našich dalších šest mil vezme za své, kdy ž si uvědomíme, že takové věci se nedějí každý den. Místo dalšího kousání mil stavíme stan. Když dorazí ještě Coleen, američanka, která pracuje jako řidička na Antarktidě, zábava dostane další obrátky. Ta holka by se měla živit jako stand-up komička a jejím suchým vtipům přesně podle mého smyslu pro humor se směji celý večer.
Spát jdeme až po desáté, spokojení a nezvykle odpočatí. V ideálním případě nás čekají dva pětadvacetimílové dni. Našim plánům moc nenahrává počasí, protože jsme zjistili, že do neděle má pršet.