Díky pozdní večerce, která byla ještě vyšperkovaná opakovaným otevíráním okna či zapínáním klimatizace, kdy ani jedno ze zmíněných nemělo jiný efekt, než že jsem Jirkovi lezla na nervy, ráno nebylo veselé. V sedm jsem vstala, abych zjistila, že prší a je mlha. Jaká skvělá změna. Jdu zařizovat nezbytnosti a pomalu vstává i Jirka. Dám si třetí sprchu a zacvičím si. Najednou je jedenáct a my pomalu musíme opustit pokoj. Stále prší.
Jdeme do jediné kavárny s tím, že objednáme jídlo na trail na příští dvě zastávky a počkáme, než se počasí trochu umoudří. Kavárna je příjemným překvapením mezi fast-foodovými nabídkami podél trailu a tak si dám brokolicový salát, který je dokonce výborně ochucený a bezlepkovou sušenku. Bohužel ani dobré jídlo nedovede zlepšit mizérii za oknem. Tohle lezavo uvnitř nepřečkáme a tak ve tři bereme batohy a hnusu navzdory jdeme do kopce.
Přestává alespoň hustě pršet a my to po šesti mílích balíme, protože jednou jedikrát nechceme kempovat v devět večer. V klidu si udělat čaj, trochu si zacvičit,číst a chvíli jen tak čumět, prostě takové ty normální věci, který by člověk, který s sebou netáhne basu piv a láhev Jamesona, dělal na výletě do přírody.
Na ráno je plánovaný brzký start a hodně mil. Víme však, jak to s místními plány chodí, takže „budeme vidět.“ Rozhodli jsme se, že si nenecháme Washington zkazit ani počasím, ani zběsilým honěním mil, ale vrátíme se na dovolenou, na které, což jsme chvíli zapomněli, vlastně jsme.