Ráno budík zvoní v půl šesté a i dnes se mnou vstává “washingtonská opice.” Ačkoliv několik let nepiju, cítím se, jakobych včerejší noc proskotačila minimálně dvoje střevíčky. Dávám to za vinu divnému tlaku nebo jsem už prostě jen stará. Jak říkal jeden můj kamarád “ženská po třicítce má na výběr dvě varianty. Buď bude sexy mamina nebo prostě jen stará.” Takže asi tak. Stará a s batohem na zádech.
Se zalepenýma očima do sebe klopím ranní kávu a poslední dávku “zeleného.” Není to ta stejná zelená, které jsem holdovala před patnácti lety, ale směs ječmene, vojtěšky a jiných strašně zdravých věcí, které jsou asi úplně k ničemu. Ten pocit, že člověk do sebe dá kus sušeného zeleného je ale k nezaplacení. Jirka se mi nejdřív smál a teď to vyžaduje taky a tvrdí, že mu to chutná. Každopádně zelené bylo dnes naposled. Jediné co máme je rýže a tak dnes bude i k snídani. Už víme, že hlad a kopce jsou nejlepší kuchaři, a tak nás to nerozhodí. Jirka do sebe hodí usyslenou poslední sušenku a před sedmou vyrážíme.
Dnes je před námi jen deset mil do Stevens passu, kde máme balík a s ohledem na údálosti posledních dní (déšt, sníh, mlh, déšt, kopce, olepenost a smrad) dojedeme do čtrnáct mil vzdáleného Skykomishe, kde minimálně vypereme prádlo a sebe. Vzhledem k tomu, že Jirka má dnes narozeniny a už je skoro tak starý jako já a já mám pětileté výročí svého “vyšehradského letu ze skály dolů” se možná rozšoupneme a oproti původnímu plánu přespíme ve Skykomishi. Po dvou mílích je jasné, že snídaně bude dřív, než na vrcholu posledního kopce, protože se mi začnou klepat ruce i nohy. Fajn, tady se asi nalačno moc neproběhnu a na pránu mi to taky neběhá.
Po rýži se zeleninou šlapu jako hodinky a krizi má dnes Jirka. Je vtipné, jak se střídáme. Jednou běží on a já se vzadu mrcasím, podruhé kouká na záda mně. Alespoň nějaká spravedlnost existuje a vždycky je na tom jeden lépe a může toho druhého malinko podržet (nebo taky dodělat:) Předbíháme všechny víkendové hikery včetně psů. Bez jídla v batohu jsme téměř k nezastavení.
U silnice chytám po týdnu první signál a po šesti dnech bez telefonu mám po deseti minutách s mobilem v ruce a dvaceti komářích kousancích chuť přístroj zahodit a utéct zpět do lesa. Telefon vnímám jako spojku s “reálným” světem a nástroj vyřízení povinností, bez které ani vycházka do lesa není možná. Teprve až ve Stevens passu, když vejdeme dovnitř si uvědomujeme, že moc “normálně” asi nevypadáme, a to jsou tu na hikery zvyklí. Všude jsou terénní cyklisté, ale i ti vypadají civilizovaněji než my. Volám do ubytování, mají volno a já skáču nadšením při pomyšlení na opakovanou horkou sprchu. Vyzvedneme balík, dáme si rychlou kávu vylepšenou tyčinkami z došlého proviantu a jdeme se pokusit někoho stopnout.
Staví nám první auto ještě něž jsme se stihli pořádně nastavit k silnici. Slečna jede do Seattlu. Včera přivezla na trail nějakého hikera a při té příležitosti se trochu prošla a přespala v lese. Vypráví, že ve městě chodí všude pěšky a auto má jen kvůli výletům do přírody. Za dvacet minut vystupujeme před jedinou zdejší kavárnou a jdeme si dát něco dobrého. Pokoušíme se objednat si nové nepromokavé bundy, protože ty co máme jaksi promokají a ani jeden z nás není příliš naladěn se nechat znovu promáčet až na kost. Po dvou hodinovém martyriu složeného z klasických obštrukcí typu “nemají velikost, nejde zaplatit kartou, nestihnou to doručit, je moc drahá” se nám nákup podaří a Jirka se už moc těší, jak bude za fešáka v bundě dýňové barvy, protože jinou neměli. Alespoň ho dobře uvidím na dálku a nespletu si ho s medvědem.
Po třetí se dostavíme do ubytování a začneme vybalovat batoh u čehož si pro jistotu otevřeme okno. Píše Tom, že akorát dorazil a sedí spolu s ostatními hikery v jediné zdejší hospodě.Bereme věci na vyprání a jdeme je pozdravit. Na místě jsou také holky, s nimiž jsme jeli před dvěma týdny ze Seattlu. Jirka dostane novou přezdívku a z Mr. Sox neboli pana Ponožky se stal Mr. TunaPop. Jedná se o trail jméno více než přiléhavé, protože od té doby co jsme vyšli, ani jednou nevynechal tuňáka k obědu a několik sušenek Poptart denně. Já zůstávam Medvědí holkou a dost mě potěšilo, že jeden spolustolující viděl na Apalačské stezce medvěda čtyřicetkrát. Upřímně doufám, že jeho rekord nepřekonám.
Na hotelu zjistíme, že s námi přestává spolupracovat naše vybavení. Powerbanka nejde nabít, mně z neznámého důvodu praskla obrazovka na tabletu, Jirkovi se totálně rozpadají boty…Ani vybavení zdejší podnebí příliš nesvědčí. Všechno se s… najednou a zrovna dneska.
Než dopereme, dozabalíme jídlo, Jirka si spraví boty a já dodělám blogy je půl dvanácté a shodneme se, že jsme si výroční volný den představovali trochu jinak. Ale kdy plány vychází…Jsme v suchu, nemáme hlad a zítra se ani nebudeme snažit vstávat v šest ráno. Myslím, že vidět hlavně pozitiva je přesně to, co nás má naše cesta naučit…Budeme to doma potřebovat.