Ráno se v sedm vzbudím celá rozlámaná z měkké matrace a na jediném mini místě vedle postele dělám půl hodiny něco, čemu honosně říkám ranní praxe. Stoje na rukou jsem raději vynechala protože hrozilo, že bych při nepovedeném stoji vypadla z okna. V půl devaté jdeme na snídaníi, kde se jako první chod podává musli. Já jsem alergická na lepek a Jirka na ořechy, takže jsme přímo vysněná dvojice jakéhokoliv kuchaře. Jirka dostává musli bez oříšku a já si dávám kávu. Druhý chod mě mile překvapil, protože dostanu zapečené vajíčko se špenátem a Jirka vlastní volbou vafli s ovocem, čehož následně lituje, a tak mu kolegiálně kus své porce nechám. Ostatní pak beží znovu do Moms pie pro svou bezplatnou verzi koláčku a já, protože se nepotřebuji sebemrskačsky dívát, jak si cpou pusu jahodovou dobrotou si dopřeji na pokoji sprchu do foroty, protože koupání není nikdy dost.
Jirka přijde docela zmožen, protože dostali i další kávu a v 10:30 vyrážíme. Mám chuť se okamžitě otočit a jít zpátky dovnitř. Všude je mlha a nepříjemně mrholí, což je pro moje kraťasy ideální kombinace.
“Nahoře bude slunce, to lezavo je určitě jen tady v dolíku” snaží se mě Jirka dost nepřesvědčivě navnadit. Nechceme být za ufňukané mastňáky, které rozhodí pár kapek, a tak jdeme pomalu stopnout někoho, kdo bude tak hodný a hodí nás deset mil zpět na trail, kde jsme včera skončili.
Máme štěstí a asi po deseti minutách moknutí nám zastaví slečna, které rádi dáváme příspěvek deset dolarů. Karma musí být. Mlha je tu menší, ale zase fouká pětkrát tolik. Cesta se klikatí klasicky nahoru a dolů, kdy jeden kopec není buď nahoru nebo dolů, ale hezky klikatě obojí, aby se to nepletlo. Myslím, že ten kdo trail vymýšlel, měl buď hodně upito nebo dost zvrácený smysl pro humor. Děláme jen dvě kratší přestávky na svačinu a kempujeme trochu dříve, než jsme zamýšleli, protože na tomto místě by mělo méně foukat. Nedovedu si představit, jak teď musí foukat na větrném místě, protože tady to vypadá, že uletíme i se stanem.
Teplota je „příjemné“ čtyři stupně a já ležím ve spacáku v péřovce. Jsem moc ráda, že jsem se nenechala přesvědčit ke koupi lehčího a tím i tenčího spacáku a mám ten do minus deseti, ve kterém je mi zima zatím jen trošku. Bohužel večerní cvičení dnes nebylo, protože papírová podložka by uletěla a v péřovce se v písku moc cvičit nedá. Připojuje se k nám Jack a večeříme společně instatní brambory, které my máme vylepšené o vločky. Výhodou je, že člověk má hlad a sní téměř cokoli. Tím, že si všechno jídlo neseme na zádech, nezní otázka “co bych si dal” ale je “co jsem ochoten sto kilometrů táhnout.”
Zítra nás čeká dalších dlouhých pětadvacet kilometrů bez vody. Ještě několik takových úseků a moje velbloudí žízen vezme za své.