Blog

Den šestý aneb řekněte tam nahoru své plány a ve vteřině je všechno jinak

Večer začalo lehce foukat. Předpověď hlásila šedesáti procentní možnost deště a lehký vánek. To, co přišlo v noci, však předčilo všechny mé obavy. Díky bohu, že jsme zůstali na prvním kempovacím místě, kam se schází z trailu dolů a je celé schované v bývalém korytu řeky. Vítr byl takový, že i takto schovaní, jsme v noci třikrát upěvňovali stan, který startoval k odletu. Je asi zbytečné říkat, že jsme se vůbec nevyspali.

Ráno jsme vstávali v půl šesté a rychle jsme pochopili, že v tomhle nikam nedojdeme. Mlha, déšť a šílený vítr nejsou ideálními společníky pro cestu po hřebeni. Byla jsem smířená, že bude zima a asi sprchne, ale v tomhle by psa nevyhnal. Nemáme ani kalhoty do deště, ani teplou čepici. Plán je jedna věc a nenechat se otrávit hned první týden věc druhá. Je na čase změnit harmonogram. Jít teď přes hřeben dalších pět mil ke zdroji vody a silnici je pro nás teď příliš nebezpečné, a tak se pokusíme vyškrábat se k silnici rovnou vzhůru odsud. V cestě nám stojí husté křoví, které je samozřejmě úplně mokré. Snad budeme mít štěstí na stop do Julianu a náš polovolný den si vybereme už dnes. V místní hantýrce je se volnému dni, kdy člověk neujde ani kousek po trailu říká „ZERO“ a kdy jde jen kousek „NERO.“

Bleskově jsme se sbalili a téměř běžíme nahoru do kopce. Smutně míjím včerejší pečlivě vyhrabanou jamku na ranní potřebu, která zůstane prázdná. Po dvaceti minutách vylezeme k silnici, kde není vidět na krok a vichr mi nedovolí ani vyndat telefon z kapsy a tu slotu vyfotit. Jak jsem teď ráda, že jsem si zapomněla přibalit rukavice do balíku pro Sierru, a tak si alespoň ruce můžu trochu zahřát. Raději než stát a čekat na auto, které v pondělí v sedm ráno po málo frekventovné silnici jen těžko pojede, vydáme se pěšky napřed. Nejhorší scénář je dvanáct mil chůze po silnici. Pokud mě to neodfoukne zpátky do lesa.

Touto koláží z Jirkovo dílny se všichni bavili celý den. Fotky od sebe dělí necelá hodina.

Plácáme se ve větru dalších dvacet minut, když najednou slyšíme zvuk motoru. Vypadáme zoufale a auto okamžitě staví. Uvnitř jsou už naši tři společníci z předchozího večera, kromě jedné slečny, která se v nepromokavém oblečením vydala po trailu dál. Nevím, zda je to odvážné nebo nerozumné, mně to dnes přijde zbytečné. Když je někdo zkušený hiker, což já se svými pěti dny na trailu v žádném případě nejsem, možná by vyhodnotil situaci jinak. Třeba i my zocelíme a takové počasí pro nás bude jen lehce diskomfortní.

Vysedneme za další půl hodinu v Julianu, objednáváme cenově velmi příznivý hotel, kde nám i vyperou a ráno se můžeme těšit na snídani. Snad zítra ráno vyrazíme na trail.

Úsměv napovídá, že jsme dostali poslední tři volné pokoje

Pokoje budou připravené až za šest hodin, a tak máme dostatek času na kávu a těšení se na sprchu. Ačkoliv si těchto maličkost vážím i doma, tady dostávají úplně jiný rozměr.

Káva a sucho, ráno ještě zcela nepředstavitelné věci

Naše první kroky vedou do vyhlášeného Mom’s pie, kde každý PCT hiker dostane zdarma koláč se zmrzlinou, což v našem případě znamená, že já si koupím kávu a Jirka bude mít dva koláče. Protože PCT permit, kterým je nutné prokázat, že jste hiker, zůstal v batohu si Jirka dva koláče kupuje a já jsem na svém. Nevím, zda je výhoda, že u kávy je možné doplnění zdarma. Za ty dvě a půl hodiny, co tu sedíme zvládnu dvě a mám otravu kofeinem, protože jedna místní rovná se dvě velké u nás.

Jirky první nášup

Nestihneme se ani ohřát a dorazí dva další hikeři. Kluk s holkou. On vypadá relativně normálně, ale slečna již od dvěří působí, že se účastnila zápasů v bahně. To co následuje, když přijde blíž, nelze slovy vyjádřit. Podobný smrad jsme zažili v L.A., když jsme míjeli bezdomovce, který si při konání potřeb už nějakou dobu nesundaval kalhoty. NIKDY. Slečna si sedla za Jirku, a ten se během pár vteřin začal ošívat. Nejdřív jsme se mu s Jackem smáli, že je citlivka a dostal interní trailové jméno “Labrador.” Za chvíli se odér začal šířit všude a nám trochu došel humor. Chápu, že jsme v lese a nemyjeme se každý den, ale…Existují vlhčené ubrousky, v nouzi existuje kus namočeného hadru. U bezdomovce jsem schopná to pochopit, má trochu jiné starosti než hygienu, ale u slečny oblečené za desítky tisíc to nepochopím. V polokomatu dopíšu resty, které bez revize co nejrychleji odesílám.

Přidušení hikeři

Slečna se s námi chtěla kamarádit, ale my přidušení bereme nohy na ramena. Je poledne a přesouváme se na oběd do podniku naproti. První jídlo, které nebude instatní. Mám v živé paměti, jak vypadají vesnické americké porce a proto navrhuji dát si jídlo napůl. Jirkovo po dvou kusech koláče hladové oči divně koukají, ale souhlasí. Za dvacet minut mi děkuje, protože to co přistálo na stole, bylo z ligy dřevorubeckých hodů. Našemu německému kolegovi přistanou na stole hranolky s chilli a on ani přes připomínání včerejšího hladovění není schopen sníst víc než půlku.

Takový malý oběd:)

Na pokoj nás pouští až ve tři z volného dne příliš nezbývá. Musíme objednat na amazonu kalhoty do deště a nepromokavé ponožky, u čehož se spolehlivě vynervujeme. Nevíme zda dojdou a pokud ano, zda nám budou. Shodujeme se, že chodit v lese s batohem je daleko větší pohoda. Navečer jdeme dokoupit zásoby na příští čtyři dni, protože bohužel díky dnešní přestávce musíme nést jídlo na víc dní. Poprvé také poneseme vodu na 25kilometrů, na což se opravdu netěším, protože každé kilo na zádech je neskutečně znát.

Podle předpovědi má být zítra deset stupňů s občasným deštěm a v noci stupně dva. Přesto jsme připraveni ráno vyrazit. Stále se nemůžu zbavit myšlenky, že takhle jsem si tu poušť opravdu nepředstavovala:)

Napsat komentář