Zvukové oznámení hlásící pět hodin ráno jsem se snažila chvíli ignorovat. Mé čerstvosti určitě nepomohlo to, že jsem šla spát opět v deset. Snad se dnes konečně poučím, i když začínám psát tyto řádky a je bez pár minut devět večer. Venku bzučí mnohosetčlenný orchestr a jsem si naprosto jistá, že tohle bude jediná věc, která mi doma chybět nebude. Jen postavení stanu a přesunutí se dovnitř nás oba stálo desítky kousnutí.
Ale dost o komárech. Copak jsme dneska dělali? Vstali jsme, dali si ukrytí ve stanu kávu a pak jsme šli a šli a šli a na nějaké třicáté míly zakempovali. Je devět večer a já můžu jít spát.
Tak jednoduché si to neudělám. Tak ještě jednou. Oblečení do strašidelných sítí, které mi také chybět nebudou před půl sedmou vyrážíme. Pořád se nám nedaří ráno zrychlit, ale tak třeba na příštím trailu budeme po ránu akčnější. Dopoledne uteče jako voda a my máme bez pár set metrů ten by ten. Už vím, že rychlý start napomáhá následnému “rozmrcasení se” a tak je tomu i dnes. Kolem jedenácté na chvíli vyjdeme z lesa s hezkým výhledem, žádným prachem a hlavně bez bzučení. Byl by hřích se tu nezastavit, Jirka se dojídá a já chytám internet. Nahrávám včerejší blog. Videa jsou marná, jejich nahráváni jsem už vzdala. Data jsou v Oregonu zřejmě jen naoko, protože ač telefon hlásí, že je dostupná síť, nic nefunguje. Pauza, při které kolem sebe člověk nemáchá rukama a nohama, ale může v klidu sedět je naprosto fantastická a protože je nám jasné, že klid nebude dlouho trvat, ani jeden nespěcháme. Než se nadějeme, hodina a půl je pryč.
Po svačině pokračujeme dalších šest mil k vodě, kde také NEJSOU komáři. Nádherný ledový potok, ve kterém si chladím bolavá chodidla a achillovky přímo volá po pauze na kávu. Jirka si dělá vločky a já se na chvíli natáhnu, poslouchám vodu a užívám si dnes už podruhé opojný pocit, že mě nic nesvědí, mám čisté nohy a nic nikde nebzučí. Další hodina a půl pryč, a to bych tady vydržela sedět až do večera.
Zjišťujeme, že nás čeká několik dvacetimílových úseků bez vody a tak přemítáme, jak je nejlépe logisticky vyřešit. Čtyřicet mil dnes už neujdeme, protože noční hikování asi nikdy nebude naší silnou stránkou. Vezmeme tedy vodu navíc a smíříme se s tím, že východ slunce nad Krater lake tentokrát neuvidíme. Zase by na trailu dopoledne ve všední den nemuselo být tolik lidí. Po pauze se nám jde hezky a tak dalších šest mil uteče docela rychle až na navrátivší se bzučení.
Opět nasazujeme sítě a já přemítám, zda existuje nějaký plán, kde ty bestie jsou a kde ne. Na jednom místě jsou jich hejna a o pár se metrů dál chvíli nic. Buď se člověk může stále svlékat a oblékat, což ho za chvíli přestane bavit nebo se celou cestu paří. Tak se paříme a já jsem to vzdala. Tedy vždy do chvíle, než mě některý z nich kousne přes síťku třeba do hlavy a já nadávám jako špaček. Vždy se uklidňuji, že již jen sto padesát mil a bude lépe. Slyšela jsem i názor, že komáři z Oregonu mizí po devátém srpnu a upřímně bych všem, kteří jdou z jihu přála, aby to byla pravda. Říkala jsem Jirkovi, že to bych celý trail šla raději do kopce, kdyby tam nebyly komáři. Suše mi odpověděl, že my ale skoro celý trail jdeme do kopce a já jsem ráda, že nemám orientační představivost, nepamatuji si včerejší den a žiji v naivitě.
Po šesté docházíme k prašné cestě, kde je vodní keška. O té další už víme, že je bez vody a tak musíme nabrat šest litrů, protože na víc stejně nemáme kapacitu. Vaříme večeři u zdroje s tím, že se ještě několik mil posuneme. Chodit po večeři se zapnutým bederním pásem není žádná lahoda a tak po hodince a kousek stavíme stan na rovném plácku v lese. Bestie opět udeřili v plné síle a mně připadá, že tohle je snad nejhorší útok, který kdy byl. Očista dnes, jako každý večer bez vody, probíhá tak, že se umyji vlhčenými ubrousky, Nebudu popisovat, jak jsou černé a jak olepeně si připadám, ale lepší než nic. Nedovedu si představit jít s těma úplně černýma nohama do spacáku. Chápu, že mohou být extrémní situace, kdy má člověk jiné starosti, ale myslím, že není nutné chodit po trailu a vypadat, jako když jsem se koupala v naftě. Možná nejsem jen skutečný hiker.
Právě mi Jirka hlásí, že nám zbývá “ještě” tisíc osmdesát mil. Zní mi to spíše jako “jenom”, ale pak se zaposlouchám do zvuků zvenčí a uvědomím si, že všechno má jednou svůj konec. Je čtvrt na deset a opravdu to dnes vypadá, že ač mám oči jako baterky, půjdeme spát rekordně brzo.