Ráno se budím chvíli po šesté, nehledě na to, že dnes nemusím. Vedle mě Jirka spokojeně odfukuje a já tak využívám času a dopisuji články a ostatní resty. Nohy jakoby cítily, že ráno nikam nejdeme a bolí jako čert. Dneska si alespoň konečně pořadně zacvičím. Denní praxi sestávající se z šesti pozdravů, předklonu, záklonu, twistu a stojky považuji za nutnost, abych se následný den vysoukala ze stanu a ne něco, co by mi v půl deváté večer, když shodím batoh, přinášelo nějakou extra radost.
Zjistila jsem, že moje slova možná někdy nevyznívají tak, jak bych si přála. Než jsem začala psát blog slíbila jsem si, že pokud to mám dělat, musím být stoprocentně upřímná. Nic nepřibarvovat, netutlat, nezveličovat, ani nedramatizovat, ale věci skutečně popisovat tak, jak je v danou chvíli cítím a vnímám. Jasně, za dva dny či týden určité události mohu vnímat jinak a dost často se tak děje, ale pokud bych to přepisovala nebo zápisky nepsala každý den, vytratila by se veškerá autentičnost. I nyní, podívám-li se na věci, které jsem psala před pár týdny, mnoho z nich vnímám jinak. Dramata vyblednou, ale stejně tak i bezprostřední radost. Zůstane pouze vzpomínka a já si uvědomuji, že čte-li moje slova někdo jiný, může si je vyložit úplně jinak, než je vlastně myslím. Zvlášť zážitky z posledních dnů, kdy příliš nepopisuji úchvatnou přírodu a radost, protože ani jedno se tu moc nevyskutuje. Jdeme hustým lesem, kde povětšinou není žádný výhled a neustále utíkáme před hejny komárů. Do toho se přidali lehké zdravotní nesnáze, které na dobré náladě příliš nepřidají. V kombinaci s vedrem a kopci se v člověku derou na povrch osobní věci, o kterých si sice myslel, že je má vyřešené, ale víte jak se říká. “Člověk myslí,…” Znamená to však, že jsem nespokojená? Ani náhodou.
Trochu jsem pochopila, že thru-hike opravdu není kempovací výlet. Všechny části trailu prostě nejsou a ani nemůžou být krásné a zábavné. Tak to je. Beru jako velký dar, že víc než polovinu cesty jsme se v podstatě vezli na růžovém obláčku a všechno bylo skvělé. Časově to tak i vychází a možná proto se říká, že cestu dokončí zhruba jeden člověk z deseti. Pořád jsme na dovolené, jen na ní každý den nesvítí slunce a pokud nám bude přáno, chceme cestu určitě dokončit. Slyšela jsem pár otazek, proč se na to nevykašleme, přece už jsme ušli dost. Myslím, že takto to v životě nefunguje. Vykašlat se na něco, kvůli čemu člověk nechal spoustu věcí doma ladem jen proto, že je unavený a bolí ho nohy? To asi ne. Rvát to, počasí, sněhu a nebezpečí nehledě? To určitě taky ne. Testovat na krev, kam člověka tělo pustí? Opět záporná odpověď. Tak co teda?
Nic. Budu se opakovat. Být upřímný. I v tu nejhorší chvíli jsem stále vděčná za to, že tu můžu být, protože vím, že zítra, možná už za hodinu to bude jinak. Určitě by bylo jednodušší nechávat si ty nepříjemné věci pro sebe a psát jen o tom, že je to tu krásné, na jaký kopec jsme vylezli, co jsme měli dobrého k jídlu a koho jsme potkali. Nepřipadala bych si občas jako nahá v trní a mohla bych kolem sebe šířit dnes tolik oblíbenou vlnu dokonalého života. To ale nechci. Všechno není bez problémů a já chci být upřímná. Třeba tu opravdu jsou lidé, kteří celý trek projdou bez jediného zádrhelu, vysmátí, aniž by je něco bolelo nebo měli špatnou náladu. Z celého srdce jim to přeju.
V naší cestě se nevyskytl žádný vážný problém, ale denně se děje spousta věcí, vezme-li člověk v potaz to, že je tři měsíce v lese. Při jejich popisu se snažím o tu největší autentičnost, které jsem schopná, což může vyvolat dojem, že se máme špatně a trpíme. Co však znamená to, že člověk trpí? Že ho bolí nohy? Týden se nemyl? Má pocit, že padne obličejem do prachu a už se nezvedne? Nejsou tyto pocity někdy úplně normální a ne něco, co by člověk měl zamlčet nebo se za ně stydět? Proč? Aby nedal najevo jakokoliv “slabost?” Co to vlastně znamená – slabost? Není slabostí naopak zarytě tvrdit, že jsem spokojený a šťastný, ač je na první pohled jasné, že je tomu jinak? Nechci se dostat do amerického módu “Jak se máš-skvěle-a ty-báječně.” Je sice osvěžujícím opakem českého “Všechno stojí za hovno”, ale ve výsledku mají k upřímnosti oba na hony daleko. Mohu s jistotou říct, že jsem trvale spokojená a šťastná. Někdy “jen” tam vzadu, někdy jen tam hodně vzadu. Ale vím, že jsem. Komárům, achillovkám, počasí a ne zcela vyřešeným závislostem navzdory.