Ráno se vzbudíme v mokrých spacácích a ve stanu je zevnitř zamrzlá vrstva ledu. Zima nám v noci nebyla a já jsem opravdu ráda, že jsem si přes počáteční nejistotu koupila nejteplejší možnou variantu spacáku, který byl dostupný, i přes zrazování svého okolí, že mi bude horko. Nu, není. Je dost stupňů pod nulou, což dokazuje nejen okolní led, ale také to, že přefiltrovaná voda stačila před zapnutím vařiče zmrznout. Nakonec se akce podaří a my se můžeme před startem lehce zahřát vlažným kafem. Trochu brblám, protože mi je zima a nadšenec do horských expedicí ze mě asi nikdy nebude.
Tento názor mě záhy přechází, a to přesně v momentě, kdy vyjdu z lesa. Ve třech vrstvách oblečení, dvou ponožkách, rukavicích a péřóvce mi ani není zima a ta nádhera, která se přede mnou otevře mi vezme dech. Se sněhovým popraškem a zalité ranním sluncem vypadají hory pohádkově. Možná by se mi víc líbilo jen se na ně dívat a ne v nich denně chodit čtyřicet kilometrů s batohem, ale to nic není dokonalé a jistě by to nemělo ten pocit zasloužené nádhery. Včerejší zoufalství ve vichřici je zapomenuto a dopoledne si užívám. Máme hrozný hlad, což je jedna z nevýhod zimy a tak kolem desáté snídáme na prvním slunci a sušíme stan a spacáky.
Máme možnost dnes ujít šestadvacet kilometrů do půlky kopce Sonora passu nebo dvaatřicet kilometrů až k silnici vedoucí do Kennedy Meadows. Převýšení delší varianty je dva a půl kilometru a tak to časově s největší pravděpodobností nestihneme. Zázraky typu „dnes ujdeme třicet mil“ se nám ve velkém převýšení bohužel nedějí. Ve dvě hodiny obědváme u vody na slunci, kde si Jirka rozložil podložku a nebezpečně se zkomfortnil. Musím říct, že si připadám, jako kdyby moje fyzická kondice zůstala v South Lake Tahoe. Spíš to však byla pouze jen moje naivní představa, že se zdejší kopce budou vybíhat samy. Nemá cenu už vůbec koukat na profil cesty, protože do kopce jdeme od rána do večera.
Obědová pauza se nám díky slunci trochu protáhne a mám z teplotního šoku ucpaný nos. Ideální stav na běh do vrchu se zátěží. Před námi je jedenáct mil a tak bychom sebou měli hodit. Klesáme s výhledem na překrásné skály, které při zapadajícím slunci mění barvu dočervena. Prudce se ochladí, ale zvládneme doběhnout v kraťasech. Stan stavíme za šera o míli dříve než jsme původně plánovali, ale až na jeden stan tu nikdo není, což napovídá, že většina lidí bude na námi původně plánovaném dalším místě. Představa nočního hikování do Sonora passu moc nevoní ani jednomu z nás. Opět nasazujeme péřovky, čepice a dělám si horký čaj, který než vypiju si strčím do spacáku. Na tyhle teplotní skoky jsem asi opravdu velká fňukna. Ráno nás čeká přes kopec necelých sedm mil do Kennedy Meadows a po doplnění zásob ideálně ještě kus dál.