V noci jsme se opakovaně budili a drželi stan. Kanze dokonce dvakrát spadl a musela ho jít znovu stavět. Při budíčku v šest ráno podle toho také všichni vypadáme. Připomínám jako zombie a moje pohyby mají do lehkosti pantera opravdu daleko. Můžeme jít buď dvacet dva nebo dvacet pět mil a tak nějak všichni tušíme první variantu. Dnes se opravdu vleču jako smrad nebo si tak alespoň připadám. Počasí po dešti je mé druhé nejméně oblíbené. Fouká silný vítr, který se točí tak, že v jednu chvíli je třicet stupňů na slunci a za pět minut o dvacet méně.
První zastávka je u rangerské stanice v Carson passu. Kanga už tu je a nesměle říká, že by si dala kávu, ale že máme za sebou jen pět mil. Odpovídám, že to je sice pravda, ale já si jí určitě udělám nebo usnu za chůze a tak si zcela v rozporu s časem vaříme druhé kafe. Kanga říká, že takhle „spontánní“ na trailu nikdy nebyla a libuje si, jak je to bezvadné. Přijde mi hezké, jak jí poznání o malých věcech a velkých rozdílech rozzářilo a jsem za to ráda. Plně si uvědomuji, že před deseti lety bych tudy proběhla a den by nekončil pokud bych nepadla doslova na hubu. Vidím, jak věci mají svůj pravý čas a proč se mi vypravit se sem dřív nepodařilo. Pauza příliš nepomohla a já mám i nadále pocit, že jdu a spím. Z hibernace mě probere ještě silnější vítr, dle pozdějšího zjištění sto kilometrů v hodině. Musíme přejít dlouhý hřeben a přestávám počítat úseky, kdy stojím opřená o obě hole a s veškerou svou silou se snažím, aby mě to neodfouklo. Poprvé v životě jsem šťastná, že nevážím čtyřicet pět kilo. V jeden moment nás vítr shodí na skálu, ze které se téměř minutu nemůžeme zvednout. Ne, tohle není vůbec příjemné, ale naštěstí alespoň neprší.
Notně uondaní ve čtyři odpoledne obědváme a jsme rádi, že jsou před námi už jen čtyři míle. Takhle vyřízená jsem byla naposledy v Oregonu, kdy jsme bojovali s giardií. Odevzdaně se suneme dál a postupně se trochu rozejdeme. Poslední dvě míle se cítím tak, že bych ještě něco ušla, ale díky bohu, že už nemusím. Stanujeme u potoka malém v dolíku, ke jsme schovaní před větrem. Jdeme si umýt nohy a přeprat ponožky. Je tu dost hluboká tůně, ale voda má asi pět stupňů. „Umyju si jen nohy“, říkám si, ale váhám. Je tu možnost umýt se celá, ale počasí ani teplota vody této možnosti moc nenahrávají. Kdy ale bude zase taková příležitost? Není čas na fňukání a tak si svlékám pěřovku a kulicha, ve kterém jsem sem přišla a Jirka se nestačí divit. Prvotní šok rychle vystřídá pocit relativní čistoty a energie. Jirka se mi směje, že už poslal email s přihláškou k pražským otužilcům. Když jsem před odjezdem odmítala jít trénovat spaní do sněhu, toto by ho prý nikdy nenapadlo. Úplně upřímně – ani mě ne…
Zbývá chvilka na lehké protažení a v osm jsme ve stanu. Bear canistery tentokrát neseme dál do lesa a tak jsem zvědavá, zda tam ráno budou. Kanga říkala, že medvěd pozná, že se do dovnitř a tak to nechá být. Tak uvidíme, jestli bude snídaně nebo hladové oči až do Kennedy Meadows.